Do dřevěného bednění pomalu vlévá kašovitou hmotu. Beton bude pomalu schnout a vydrží spoustu let. Říman Flavius vypadá spokojeně. Stavba utěšeně roste. Je tak kvalitní, že vydrží dlouhá staletí.

Koloseum a spousta dalších staveb. Staří Římané používali nepálené cihly, pálené se objevily až za císařství začátkem 1. století n. l. Římský stavitel Marcus Vitruvius Pollio (1. století př. n.

l.) doporučuje jako ideální na výrobu cihel křídově bělavý, načervenalý nebo mastný hrubozrnný jíl.

Vyrábí cihly srovnatelné s dnešními

Pollio rozlišuje tři druhy cihel, jako nejběžnější označuje ty lýdské o rozměrech 44,4  x 29,6 centimetru.

„Podle dostupných informací se dá říct, že římský proces výroby pálených cihel se v principu od toho dnešního lišil jen minimálně,“ uvádí italský architekt Carlo Roccatelli (†1951).

Dřinu obstarali otroci

Římané znají i beton z vápenné malty (směs hašeného vápna, vody a písku), kousků kamene a cihelných střepů. Někdy do něj přidávají i kamennou a cihlovou moučku a sopečný materiál. Betonují hlavně nosné jádrové zdivo a hmotu lijí do vytvořeného bednění.

Do stavebních prací zapojují otroky, takže dokážou rychle postavit i celou čtvrť několikapatrových domů.