Před krajským soudem v Praze stojí osmnáct delikventů. Jsou to skoro ještě děti. Mezi nimi zamračení příslušníci státní bezpečnosti, před nimi zamračení soudci. Hodiny a hodiny výslechů a bití přináší své ovoce. Spiknutí proti republice je zažehnáno, komunistický režim je v bezpečí.

Prokurátor předčítá z rozsudku: „Jedním z nástrojů buržoazie, kterou používá proti dělnické třídě a pracujícímu lidu, je skautské hnutí.

Spiknutí, ke kterému se členové tohoto hnutí přiznávají, je jenom důkazem, že se pokouší o rozvrat republiky.“ Mladí putují za mříže. Proviní se jenom tím, že se nesmíří se zrušením skauta, jehož jsou členy.

V průběhu komunistické nadvlády je stíháno více než 700 skautů a skautek, deset je dokonce popraveno. Tihle mají štěstí. Čeká je „jen“ pár let za mřížemi. Vedoucí oddílu, Bedřiška Synková (*1935), je odsouzena k deseti letům.

Místo v přírodě za mřížemi

Už od mládí je aktivní. Má spoustu koníčků. Ale Sokol jí přijde moc nudný, Orel zase příliš náboženský. A tak se najde ve skautingu. Stává se členkou střediska Ostříž a brzy získá i přezdívku – Bejbina.

O víkendech jezdí do přírody, přes týden studuje elektrotechnickou průmyslovku. Jenže Skaut je ilegální organizace. „Přece se těch šašků nelekneme, nikomu neubližujeme, no ne?“ rozhoduje se Bejbina a děcka se dál schází. Jenže režim to vidí jinak.

V roce 1954 v sedm ráno u ní zazvoní na dveře estébáci a odváží jí do Bartolomějské ulice. Začne několikaměsíční výslech. „Tam se nedalo spát,“ vzpomíná později Synková. „Lampa pořád svítila a musela jsem mít ruce na dece.

Sotva jsem usnula, už mě táhli k výslechu. Chtěli jména, ale já jsem nic neřekla. Mluvit musel někdo jiný.“

Prokletá pistole

Pak přijde řeč na zbraně. Synková má mít pistoli. „Je to jen znehodnocená atrapa na ozdobu jako dárek od kamaráda!“ Když pak bezpečnost najde v jejím pokoji dekorativní nůž pověšený na zdi a divadelní kopí, v protokolu je to jasné:

„Obviněná shromažďuje zbraně za účelem rozbití republiky.“ V pracovním táboře v Želizovicích v nelidských podmínkách musí pracovat, ať je léto nebo zima. Na svobodu se dostává po pěti letech na prezidentskou amnestii.

Od té doby žije skromně, s hlavou sklopenou. Najde si manžele, ale na přátele zanevře. Co kdyby ji zase někdo zradil. A když v roce 1968 dojde k okupaci, sbalí se a s manželem uteče do Švýcarska. Kdyby se dostala komunistům do rukou, je po ní. Ale naštěstí se nedostane.

Koruna pro štěstí

V roce 1957 se o jejím příběhu dozví i sochařka Marie Uchytilová (1924–1989). Když maminka Bedřišky vypráví, co se stalo, je úplně rozčilená. „Tak oni zavírají i naše děti!“ O pár měsíců později je vyhlášená soutěž na novou ražbu československé koruny.

Uchytilová si vyžádá Bedřiščinu fotografii a na truc ji na návrhu zvěční – jen místo opékání buřtu dívka sází národní strom lípu. Navíc klečící dívku otočí k západu, a ne k východu.

Návrh postupuje do finále a nakonec na rozhodnutí samotného ministra je vybrán jako vítězný. Aniž by kdokoliv z papalášů věděl, koho nechává zvěčnit! Soudruzi návrh chválí, objevuje ve stranickém tisku.

Korunová mince je nejdéle platící mincí, a tak je mimořádným historickým paradoxem, že pomníček nespravedlivě odsouzené dívky má v peněžence úplně každý včetně těch nejkovanějších komunistů.