Karty plesknou o stůl. „Prohrál jsem,“ cvrnkne smířlivě básník Jan Neruda krejcar směrem k Bedřichu Smetanovi. Potom zvedne půllitr a labužnicky si lokne napěněného plzeňského piva. Zavdá si i jeho protihráč. Oba si při partičce hladí plná břicha.

Od přelomu 60. a 70. let 19. století má básník a spisovatel Jan Neruda (1834–1891) svůj druhý domov v čp. 72/31 na rohu Spálené ulice v hostinci U Ježíšků (dnes je zde obchodní centrum u stanice metra Národní třída).

Umělec si ve zdejší hospodě hýčká svoje teplé místečko. Sedává v čele stolu obráceného ke vchodu, aby měl přehled, který z jeho kumpánů právě kráčí přes práh. Chodívá sem hlavně na večeře. Přichází krátce po osmé a domů zamíří obvykle až po půlnoci…

Přátelé karbaníci

Kdo se chce s Nerudou setkat, musí k Ježíškům, kde vtipný vypravěč nadšeně vítá své přátele.

Správně vychlazenému plzeňskému pivu a vynikající české kuchyni totiž neodolají ani jeho další kolegové, třeba básníci Vítězslav Hálek (1835‒1874), Josef Václav Sládek (1845‒1912) nebo romanopisci Ignát Herrmann (1854‒1935) a Antal Stašek (1843‒1931).

Nejednou si vychutnají partičku dnes už zapomenuté hry „bulka“, která se hraje s kartami zvanými „trapulky“. Od klasických karet se liší.

„Místo žaludů, kulí, srdcí a piků mají meče, hole, poháry a mince,“ vysvětluje současný znalec karet Petr Bílý. Neruda se řadí mezi zkušené karbaníky, ale v zájmu vlastní peněženky hrává jenom o krejcary.

Na partičku a škubánky s mákem se tu rád zastaví i hudební skladatel Bedřich Smetana (1824‒1884).

Obchází čtyřicet hostinců

Na jídelníčcích v hospodách, včetně té U Ježíšků, tehdy často dominují sladká jídla. Teprve později se jedničkou stává vepřové se zelím a další masité pochoutky, které hostinským zajistí větší útratu, protože se lépe splachují pivem.

„Výborná krmě,“ pokývne hlavou hostinskému Neruda, který právě spořádal porci oblíbených švestkových knedlíků. Nedá na ně dopustit.

Starý mládenec nemá, kdo by mu doma uvařil. Když se pokusí přiučit něco z kuchařského umění, nedopadne to zrovna slavně. Nedokáže ani vybrat správné maso na guláš. Zato má mlsný jazyk a dobrou hospodu ocenit umí.

Básník se „sám vyznal v jednom ze svých fejetonů, že byl přes třicet let odkázán na hospodské pohostinství.

Nelze se proto divit, že se v Nerudově beletrii a publicistice vyskytuje asi čtyřicet názvů pražských hostinců, nepočítaje kavárny a vinárny,“ uvádí o básníkovi současný literární historik Aleš Haman.

Bez polévky ani ránu

Neruda se řídí heslem: „Polévka je grunt“. Většina návštěv na rohu Spálené ulice tak pro spisovatele začíná plným talířem horké polévky. „Musí být tak hustá, aby po ní mohly kočky chodit,“ říkává s oblibou, když nabírá lžící milovanou dršťkovou.

Po ní vypije panáka slivovice na dobré trávení, aby se vzápětí mohl pustit do hovězího s knedlíky a omáčkou.

Místo sladké tečky si dopřeje halušky s uzeninou. Po jídle přijde čas na viržinko. Na sklonku života si ale musí Neruda pravidelné návštěvy U Ježíšků odepřít, protože už mu zdraví neslouží a špatně chodí.

Když se přestěhuje do Vladislavovy ulice, najme si proto jako hospodyni paní Annu Haralíkovou, která mu i vaří.