Dobrodružná povaha Sama Zemurraye umožní vzniknout příběhu plnému zvratů.
Takřka negramotný přistěhovalec v něm musí najít vhodnou mezeru na trhu, spolčit se s tajnými službami a svrhnout prezidenta středoamerické země a konečně zatočit s neschopným vedením společnosti.
Kdo by byl řekl, že za takto neuvěřitelný příběh můžeme poděkovat přezrálé slupce banánu?
„Velikost Zemurraye spočívá v tom, že nikdy neztratil víru ve svou schopnost zachránit situaci. Děly se mu zlé věci, stejně jako se děly všem ostatním. Na rozdíl od většiny se ale nikdy nenechal svést myšlenkou selhání.
Nikdy se nenechal ovládnout pocitem bezmoci a bezvýchodnosti. Byl optimistou, jak já říkám.
Byl neustále ve vzdoru,“ vystihne precizně povahu Sama Zemurraye (1877–1961), „Sama, banánového pána“, americký spisovatel a novinář Rich Cohen (*1968). A rozhodně nepřehání.
Založit výnosný byznys v nehostinné zemi, kterou Honduras na počátku 20. století bezesporu byl, vyžaduje tvrdé lokty a pořádnou odvahu.
Selský rozum vítězí
V dnešní moldavské metropoli Kišiněvě se v roce 1877 narodí chlapec jménem Samuel Davidovič Zmura. Chlapec nemá zrovna nadějné vyhlídky, jeho původem židovská rodina pochází z nuzných poměrů. Navíc žije v zemi, kterou dusí autoritářský carský režim.
Není proto příliš zvláštní, že mladý Zmura nezíská ani základní vzdělání. Naštěstí pro budoucího „banánového krále“ Zemurraye, jak se později mladík přejmenuje, se jeho rodiče rozhodnou pro emigraci do Spojených států.
Konkrétně do značně konzervativní jižanské Alabamy, kde jeho strýc začne provozovat obchůdek, a kde Sam poprvé v životě spatří banány. Aby se mladík uživil, začne s pouličním prodejem vozíků v přístavním městě Mobile.
Když mu je osmnáct, zaujme jej vykládka zboží společnosti Boston Fruit. Sam si všimne, že posádka lodí vyhazuje celé trsy banánů jen proto, že už cestou dozrály. A takto dozrálé banány by se zkazily ještě předtím, než by se dostaly na pulty obchodů. Tuto tržní logiku Sam odmítá.
Zrod banánového krále
Zemurray neváhá a zralé banány od obchodníků za směšný peníz koupí. Naloží je do železničního vagonu a vyrazí na cestu do vnitrozemí Alabamy. Současně stíhá telegrafovat místním kupcům na trase vlaku a vybízí je ke koupi lahodného tropického ovoce.
Ohlas je překvapivě velký, na železničních stanicích čekají na Samovy banány zástupy lidí. V roce 1903 Zemurray prodá na 574 000 banánů, které nakoupí hluboko pod cenou.
Mladík si za ani ne tři roky vydělá přes 100 000 dolarů a vyslouží si přezdívku Banánový Sam. Samovi však prodej vyzrálého ovoce nestačí.
Za vydělané peníze si koupí hned dva parníky a vydá se do chudičkého středoamerického Hondurasu – přímo ke zdroji žluté pochoutky.
Už v roce 1910 zde koupí 20 kilometrů čtverečních půdy banánových plantáží v oblasti řeky Cuyamel a oficiálně založí společnost Cuyamel Fruit Company, s níž chce konkurovat již zaběhlým firmám. Situace se ale pro Sama nevyvíjí růžově.
Ne vše musí být čestné
Zemurray ve středoamerické zemi prosazuje svůj podnik stůj co stůj. Proti srsti mu nejsou úplatky a většina prodejů a koupí banánů je zcela nezdaněná. Honduras se v té době zmítá ve finanční krizi a nedokáže splácet svůj dluh.
Do země proto vtrhnou Američané, kteří se rozhodnou dluh vymoci a restrukturalizovat ho. Obsadí celní úřady a konfiskují všechny daňové příjmy. Hrozí, že banány budou zdaněny do takové míry, že se to Cuymael Fruit přestane vyplácet.
Do tohoto okamžiku přitom vše běželo jako po másle. Za provize a úplatky si Zemurray dokázal udržet nízké náklady a na druhé straně plynoucí zisky. Z Hondurasu si Banánový Sam vytvoří doslova banánovou republiku.
A tak, aby obchody dál „šlapaly“, rozhodne se svrhnout honduraskou vládu, která trpí americké intervence.
Mistrný politický kousek
Několik bloků od Zemurrayovy vily v New Orleans bydlí shodou okolností bývalý sesazený prezident Hondurasu Manuel Bonilla (1849–1913). Zemurray neváhá a potají najme vyzbrojené žoldáky, kteří propašují Bonillu zpět do Hondurasu.
Obratně také ovládne honduraský tisk, který veřejnost obrátí proti současné vládě. Bláznivý kousek vyjde, Bonilla se slavnostně vrátí a ve volbách porazí dosavadního prezidenta!
Zemurraye štědře odmění, odpustí mu daně po dobu 25 let, poskytne mu půjčku 500 000 dolarů a daruje mu téměř 25 000 akrů plantážní půdy při pobřeží.
Podnikání je zachráněno až do roku 1930, kdy společnost kvůli zdlouhavým konkurenčním cenovým válkám koupí jednička na trhu, United Fruits. Zemurray je vyplacen za 31,4 milionu dolarů a získá křeslo ve správní radě tohoto ovocnářského gigantu.
Ryba, která spolkne velrybu
S nelibostí sleduje, jak podnik neumí hospodařit a jací břídilové jej řídí. Akcie společnosti zlevňují a ta neprosperuje. Neúnavný bojovník Zemurray odmítá dál nečinně sedět v koutě a řešení krize chce kolegům představit na valném shromáždění společnosti.
Neví, že je vlákán do pasti. Většina funkcionářů totiž neskrývá svůj antisemitismus a nelibost, že právě Žid se silným přízvukem s nimi sdílí podobné funkce.
Píše se rok 1933 a dopady světové finanční krize jsou všudypřítomné. Zemurray proto před pány předestře své plány k záchraně kolosu. Předseda rady Daniel Gould Wing (1868–1936) z Bostonu se na něj po proslovu podívá a arogantně spustí:
„Bohužel, pane Zemurrayi, z toho, co říkáte, nerozumím ani slovu.“ Banánový král je zostuzen, vysmíván. Ve chvíli, kdy se Wing cítí být na koni, ho přejde úsměv. Zemurray sice práskne dveřmi a jako poražený odejde.
Po chvíli se ale vrátí a přispěchá přímo k Wingovi: „Máte padáka. Rozumíte aspoň tomu, pane předsedo?“ Načež se otočí k radě a hrdě prohlásí, že právě on nyní podnik zachrání.
Na stůl jim hodí kufr s plnými mocemi všech akcionářů United Fruit, které mu poskytovaly většinovou kontrolu nad podnikem. Většinu vedení Zemurray vzápětí vyhází a vedení se skutečně ujme.
Za tento obratný krok si vyslouží další přezdívku, Zemurray je nyní „ryba, která spolkla velrybu“.
Plundrování Hondurasu?
Tato ryba dokáže zařídit, že hodnota akcií společnosti se v rozmezí let 1933 a 1954 zvedne až o 2300 procent! Zemurray se stává mocným podnikatelem, který navíc disponuje možností velmi zásadně ovlivňovat honduraskou politiku.
Kritici možná po právu Zemurraovi vyčítají, že z Hondurasu učinil zemi, které je předurčeno být onou banánovou republikou. Bezuzdné využívání půdy pro pěstování ovoce značně narušilo i místní biodiverzitu.
Na jeho plantážích prý navíc panovaly nelidské pracovní podmínky. Honduras se skutečně svého času stal vlivovým zájmem amerických ovocnářských společností s velmi slabou a nestabilní politickou reprezentací.
Smutným faktem je skutečnost, že země se s tímto nedostatkem nevypořádala dodnes. A Zemurray? Ten svou kariéru uzavře v roce 1954 a začne se věnovat filantropii. Možná ho také dohání svědomí, stane se štědrým donátorem středoamerických zemí, škol i podnikatelů.
Následníkem jeho United Fruit se stává společnost Chiquita Brands International Sàrl. Úspěšný byznysmen, pragmatik a dobrodruh Zemurray spáchá v roce 1961 v New Orleans sebevraždu skokem z okna.
Jeho místní honosná vila se následně stane majetkem Univerzity Tulane a sídlem jejího prezidenta.
