Početná skupina zvědavců prochází po vratkých pavlačích z jednoho opuštěného domu do druhého. V ruce třímají pouze svíce. Smutně si přehrávají ten mizející kus pražské historie.

Myslí na ten podivný a legendami opředený starosvětský život, jenž v těchto ponurých domech a průchodech ještě nedávno bujel. Brzy mu už bude konec…

Pro jednoho jde o největší zhůvěřilost, jaké se kdy radní na městě a jejích obyvatelích dopustili, pro jiného o nutný krok k nové, modernější éře.

Asanace Prahy, během níž bylo zcela zbouráno židovské ghetto v Josefově a části Starého i Nového Města, budila vášnivý rozruch a kontroverze již tehdy. Hlavní město kvůli ní přišlo o svůj nezaměnitelně malebný ráz.

Části města odsouzené k zániku totiž zpravidla tvořily křivolaké uličky plné schodišť, průchodů, dvorů a zákoutí.

Především tristní hygienické podmínky v těchto starých zatuchlých uličkách, jež přes lomené střechy a změť komínů ani pořádně neprohřálo slunce, se ale staly hlavní příčinou jejich zkázy.

Jako v Bagdádu

Situace v Josefově je skutečně vážná. V ulicích, kde domy tvoří spíše jakýsi vzájemně pospojovaný spletenec než rovnou řadu budov, panují alarmující hygienické podmínky. Navíc se zde prakticky utlumil jakýkoliv stavební ruch, takže čtvrť chátrá.

O zašlosti Josefova si brzy štěbetá celá země.

„Hnusný labyrint klikatých, úzkých uliček naplněných mephitickými vůněmi ze stok, valícím se z nízkých komínů dýmem oživených postavami a výjevy, jež zdají se jakoby byly přenešeny do Prahy přímo z Orientu, odkudsi z Bagdádu,“ vyjádří se o čtvrti nelichotivě v časopise Zlatá Praha.

Do pražského ghetta se trefují i mnozí další modernisté. Poukazují také na to, že například ve Frankfurtu a Římě již svá ghetta zbořili.

Hádky o férovou cenu

Zásadní milník přichází až 11. února 1893 se schválením tzv. asanačního zákona. Nově zřízená magistrátní asanační kancelář následně oblast rozdělí na 38 jednotlivých částí a začne plánovat pořadí jejich demolice.

Majitelé nemovitostí určených ke stržení se ihned sdruží do spolku – překvapivě nikoliv, aby asanaci bránili, ale aby si společně vyjednali co nejlepší podmínky při odprodeji.

„Majitelé nemovitostí… po asanaci jako nezbytné zdravotní nápravě léta volali, sledovali ji od prvních návrhů a snažili se urychlit interpelacemi a peticemi její průběh,“ píše Bečková.

Obávají se však toho, aby od nich jejich nebyly nemovitosti vykoupeny za nízkou cenu…

S vlastní asanací se začne až zkraje roku 1896. Jako první přijdou na řadu domy mezi ulicemi Josefovskou, Dušní, Mikulášskou a Staroměstským náměstím, kde téměř sedm desítek domů vlastní dohromady 249 osob.

Podivné nálezy

Vylidněné ghetto se v prosinci 1896 opět zaplní. Nejde o návrat vysídlených obyvatel, nýbrž účastníky prohlídek, které zde pořádá Ústřední matice školská. Zájem je obrovský a poslední šanci nahlédnout do koutů tajuplné čtvrtě využijí tisíce lidí.

„Z návštěvnictva včerejšího asi málokdo byl by se odvážil v místa tato ještě před krátkem… Viděti bylo i vážné pozorovatele, kteří dojista vzpomínali v prázdných těch kobkách i podivného, v nejednom ohledu nepřirozeného života sociálního, kterýž zde bujil, a jenž nyní ztroskotán, sotva kdy jinde v podobné formě znovu ožije,“ píše o prohlídce tehdejší tisk.

A téma asanace z novin nezmizí ani se zahájením bouracích prací. Kdesi v podzemí jsou totiž objeveny židovské rituální lázně, zakládací listiny Maiselovy synagogy a v zahradě zrušeného benediktinského kláštera sv.

Mikuláše prý dělníci nalezli i lidské kostry s lebkami „tvaru tak zvláštního, že nemají sobě rovné v žádné kostnici v království českém se nalézající“… První vlna „ozdravovací kůry“ města pražského trvá do roku 1903.