Londýnská okurka, Nová radnice v témže městě či kopule nad říšským sněmem v Berlíně. Všechny tyto stavby a mnohé další spojuje jméno britského architekta Normana Fostera.

Jeho stavby jsou typické svou vzdušností, prostupností a prostorností. A také tím, že jsou na nich použity odlehčené materiály a schází jim klimatizace.

Foster preferuje přirozenou cirkulaci vzduchu, která neklade žádné nároky ani na energii, ani na průdušky obyvatel jeho domů.

Charakteristickou Fosterovou stavbou je šiška ze skla a železa, která přistála v londýnské City kousek od Temže. Londýňané ji důvěrně přezdívají okurka. V zástavbě okolních domů a kostelíků působí jako objekt mimozemské civilizace.

Věž o 41 patrech spotřebuje o 50 % méně energie než podobné stavby a využívá denního světla, které sem proudí prosklenými částmi.

Ze skla a oceli je i jeho budova Nové radnice, která se usadila na opačném břehu Temže a přitom připomíná obrovské nakloněné vejce.

Vyklání se do boku v úhlu třiceti stupňů, čímž z jihu omezí dopad slunečních paprsků a na severu naopak zpřístupní co nejvíc světla: „Nedostatek energie je celosvětovým problémem.“

„Namísto energeticky náročných rodinných domů potřebujeme mrakodrapy, které je možno postavit a provozovat co nejúsporněji,“ vyznává své krédo Norman Foster.

Jeho práce se neomezuje jen na architekturu. Navrhoval i interiéry budov, ale také solární autobus či větrnou turbínu.