Bojuje za práva zvířat. Když mu je 37 let, osvobodí z vivisekční laboratoře 82 bíglů a 26 králíků. Z původně velkého množství aktivistů zůstane ale de facto jediný. „Když nejednáš, souhlasíš. Když nebojuješ, nevyhraješ.
A když nevyhraješ, jsi zodpovědný za smrt a utrpení.“ Nakonec zemře on sám. Na hlad…
Jmenuje se Barry Horne (1952–2001), nesnáší rasisty a ty, kdo týrají zvířata. V průběhu let se ale jeho přesvědčení změní, z protestujícího se stane jednající.
V obchodech s kožešinami odpaluje zápalné výbušniny a za terorismus ho odsoudí na 18 let! A Horne? Začne držet protestní hladovky: nejdřív jednu (35 dní), pak druhou (46 dní), nato třetí (68 dní), která se na jeho zdraví už drasticky podepíše:
přestane vidět na jedno oko, přestane slyšet na jedno ucho, má těžce poškozené ledviny. „Je pořád příčetný,“ oznámí suše psychiatr. Pak Horne podepíše prohlášení o odmítnutí lékařské péče a nastoupí čtvrtou a poslední hladovku. Vydrží 15 dní…
Člověk přežije bez potravy desítky dní – pravděpodobně nejdelší v literatuře popsané půsty trvají 236 a 249 dní, kdy drží dietu dvě opravdu otylé ženy z Glasgow. Ale všechno má svoje limity.
Zatímco ty dvě ženy nehladověly v pravém slova smyslu, spíš držely nějakou formu půstu, to Kieran Doherty (1955–1981), odsouzený příslušník Irské republikánské armády (IRA), se v roce 1981 protrápí až k 73 dnům protestní hladovky. Zemře ve 25 letech a jde o nejdelší zdokumentovaný půst v Evropě.
Tělo se topí v hormonech
Hlad je jeden z největších extrémů, kterému je lidské tělo vystaveno. Začne to kručením v břiše, pak se tuky pomalu přeměňují na energii a nakonec atrofují (ubývají) svaly a tkáně.
Když dojdou všechny zásoby energie, což se týká tuků a svalů, vysílení hladem vede k oslabení funkce žaludku a střev. Nakonec selhávají ledviny a srdce. Tělo se topí v drastickém chaosu látkové výměny.
Nouzový plán mozku spustí z nadledvinek produkci hormonu kortizolu, který se běžně aktivuje při zátěžových situacích. A tou hlad skutečně je. Jak reaguje lidské tělo na hlad po hodinách, dnech či týdnech?
A je pravda, že tlustí vydrží déle, protože v té době už jsou hubení studení? Nevěřte všemu…
Půl roku pekla
V roce 1944 si Spojenci pokládají otázky: „Jak reaguje tělo na dny a týdny hladovění? Jak zajistit zásobování pro miliony těch, kteří celá léta trpěli hladem? Kolik času člověk potřebuje na regeneraci?
A kolik toho vlastně vydrží?“ Odpovědi neznají, a tak na pozadí blížícího se konce 2. světové války a s přípravou na miliony vyhladovělých americká vláda ve spolupráci s univerzitou v Minnesotě hledá dobrovolníky s plnou porcí naléhavosti:
„Jsi připraven hladovět, aby jiní mohli mít lepší výživu?“ Najdou 36 odvážných mužů, všichni jsou běloši ve věku 22 až 33, kteří namísto vojenské služby dobrovolně vystaví svá těla hranici smrti hladem. První tři měsíce je sledují a připravují.
Dalších šest měsíců dostávají limitní hodnoty životního minima. Zatímco člověk vážící 80 kg potřebuje denně v průměru 2 480 kalorií, oni dostávají jen 1 560 kalorií. Hlavně stravu shodnou s tou ve válečné Evropě (brambory, tuřín, vodnice, chleba a těstoviny)!
Na sex není energie
Po těch šesti měsících ztratí celou jednu čtvrtinu své hmotnosti, nepatrně jim klesne tělesná teplota, zpomalí se jim srdeční činnost i dýchání.
Ale největší direkt dostane jejich psychika, kterou analyzuje československý exulant Josef Brožek (1914–2004). „Doslova nás to vysálo,“ vzpomínal jeden z dobrovolníků. Ti, kteří vypadali slabě, se ukážou být silnými, a naopak.
Kdo tehdy před experimentem vypadá svěže, zdravě a silně, ten se paradoxně dožaduje přikrývky navíc, protože mu je zima i v létě. Jeden dobrovolník si usekne tři prsty a později nedovede vysvětlit, jestli to byla nehoda, nebo úmysl.
Odborníci takové stavy mozku nazývají jako neuroglykopenie (nedostatek sacharidů v nervovém systému). To pak tělo odmítá dělat všechno, co není nutné: jako je sex, složité myšlení, zbytečná pozornost navíc.
Výmluvný obraz naší doby
Z 36 mužů experiment nedokončí dva, data dalších dvou nemohou být do studie zanesena.
Když „Minnesotský experiment“ po 13 měsících skončí (poslední čtyři měsíce mají na regeneraci), je jasné, že hmotnostní ztráta se netýká jen tukových rezerv, ale i tkání svalových a kostních.
Lidé při hladovění seschnou kompletně vně i zevnitř, orgány přijdou o hmotu, srdce se scvrkne o 17 procent. Zmenší se všechno. Tedy skoro všechno, ať už je hlad sebevíc nesnesitelný a tělo v sebedezolátnějším stavu, mozek zůstává pořád stejně velký.
Platí průpovídka, že „Jednou budou tlustí hubení a hubení studení.“? Ano i ne. Tlustí lidé by opravdu žili o něco déle, ale jen v případě, kdyby měli v těle dostatečné množství vitaminu B (kvasnice, maso, sýry, celozrnné obiloviny, luštěniny, ořechy). S jeho pomocí se totiž zásoby tuku přeměňují na energii.
