Kolona vozů míří temnou říjnovou nocí roku 1921 k Budapešti. Poslední habsburský císař Karel se ještě nevzdal myšlenky na návrat na uherský trůn.

Za volantem vozu, v němž cestuje, sedí László Almásy – muž, který se stal inspirací pro hlavní postavu románu Anglický pacient i stejnojmenného filmu, ověnčeného devíti Oscary. Skutečný László Almásy však má do romantického filmového hrdiny hodně daleko…

Milovník létání a rychlých aut László Almásy (1895–1951) je ve skutečnosti homosexuál a titul hraběte užívá neprávem. Zvláště v Egyptě mu ale otevře dveře k těm nejvznešenějším kruhům.

Do země na Nilu se zamiluje v polovině 20. let minulého století. „Město bílé jako holubice, Oáza ptáků, pokladnice spícího krále a královny.“ Tak dávné prameny popisují pouštní oázu s názvem Zerzura. Mýtus, nebo skutečnost?

Almásy je pevně rozhodnutý, že ztracený ráj na zemi objeví. Na počátku 30. let proto podniká několik expedic do pouště na pomezí egyptských, libyjských a súdánských hranic. Štěstí mu ovšem příliš nepřeje.

Největším Almásyho úspěchem je tak v roce 1933 objev Jeskyně plavců v náhorní plošině Gilf Kebir. Lidé, zobrazení v ní na prehistorických nástěnných malbách, připomínají pohybem svých končetin plavání.

Každý podezírá každého

Almásyho dalším expedicím brzy začíná zvonit umíráček. Atmosféra ve světě povážlivě houstne. Italští fašisté na počátku října 1935 vpadli bez vyhlášení války do Etiopie. Z Německa je stále hlasitěji slyšet Adolf Hitler (1889–1945).

Jednotlivé státy se vůči sobě začínají chovat nedůvěřivě. Třebaže Egypt po skončení prvního světového konfliktu vyhlásil nezávislost, stále tu do určité míry rozhoduje britský generální konzulát. „Určitě pracuje pro Italy,“ podezírají Britové Almásyho.

Italové, kteří jsou tehdy pány Libye, si zase myslí, že Maďara platí jako špiona Britové. Je to začarovaný kruh. Každopádně britské vojenské úřady v Egyptě odmítají Almásymu po roce 1935 vydat povolení pro další expedici do pouště.

Nový zaměstnavatel

Po vypuknutí druhé světové války v září 1939 už Almásy na nic nečeká a vrací se do Maďarska. Jeho rodná země se na podzim 1940 oficiálně přidává na stranu třetí říše.

Almásyho brzy nato vyhledává Nikolaus Ritter (1899–1975), důstojník německé výzvědné služby Abwehru. „Můžete pracovat pro nás,“ nabízí. Dobrodruh bude napříště malovat pro Němce mapy. „Pojedete se mnou do Libye,“ přikazuje mu jednoho dne Ritter.

Německý expediční sbor, známý jako Afrikakorps, pod velením Erwina Rommela (1891–1944) operuje na černém kontinentu od února 1941 a slaví jeden úspěch za druhým.

Abwehr ovšem potřebuje vědět, co proti Němcům chystají Britové v Káhiře. Úkolem Ritterova komanda je proto dostat německé agenty do egyptské metropole. Almásy vymýšlí náročnou cestu Libyjskou pouští, kterou tak dobře zná.

V květnu 1942 se mu podaří obejít nepřátelské jednotky, urazit stovky mil a nepozorovaně dopravit dva německé špiony za hranice Egypta. Za svou odvahu dostává od německé armády železný kříž.

Na útěku před Sověty

„Válečný zločinec, zrádce,“ ukazují si lidé na Almásyho po skončení války. V Maďarsku se ocitá před soudem. „Plnil jsem pouze rozkazy,“ hájí se. Po mnoha týdnech strávených ve vězení je Almásy propuštěn na svobodu. Nad jeho dalším osudem visí řada otazníků.

Z žaláře se prý dostal díky přímluvě vlivných osob. Snad v jeho propuštění hrály roli i velké peníze – možná z Egypta. Sověti, noví páni Maďarska, si ovšem „hraběte“ nechtějí nechat pláchnout. Jejich tajné služby jsou mu v patách.

Na falešný pas se Almásy dostává do Říma. Bezpečně se ale cítí opět až v Egyptě. V prosinci 1950 jej tamní král Farúk I. (1920–1965) jmenuje ředitelem Institutu egyptského pouštního výzkumu.