Španělští četníci překvapí krále Borise I. v jeho sídle, andorské Casa de la Vall. „Jste zatčen. Musíte ihned opustit zemi,“ prohlásí jejich velitel. Ruský dobrodruh se snaží zachovat chladnou hlavu. Vždyť se přece dokázal vylhat z i mnohem horších situací.! „Nedáte si něco k pití?“ nabídne proto četnické hlídce zdvořile.

„Jsme svobodní,“ radují se roku 803 obyvatelé malé kotliny, kterou obklopují mohutné hřbety Pyrenejí. Císař Karel Veliký (742–814) právě vyhnal ze zdejšího území Maury.

Karolinská listina z roku 805 se zmiňuje o maličkém knížectví, které Karlův vnuk přenechává španělskému hraběti z Urgellu. Se souhlasem jeho potomků území od roku 1133 spravují španělští biskupové ze Seo de Urgellu.

Správa země se ale pro něj stává nejspíš velkým oříškem. O 26 let později ji proto poskytne jako léno katalánskému rodu Caboetů. „Svrchovaná moc ale bude stále patřit církvi,“ vymiňuje si v uzavřené smlouvě.

Kamenem úrazu se ale stává chvíle, kdy dědictví Caboetů přechází na francouzská hrabata z Foix. „Chceme svá území,“ uplatňuje práva hraběcí rod.

Papež zařídí mír

Na obou stranách konfliktu stojí rovnocenní soupeři, a tak se nikomu ze sousedů nechce do jejich šarvátek míchat. Spor se ale týká biskupa a jím spravovaného území, a proto se do něj zapojuje papež Mikuláš III. (1210/1220–1280).

„Budete na sporném území vládnout společně,“ rozhodne a přiměje účastníky ke kompromisu v podobě Paréagské smlouvy z roku 1278. Po vymření pánů z Foix v roce 1572  přejde moc na rod Bourbonů, tedy francouzské krále.

Na první pohled by se spoluvláda mohla zdát jako nešťastné řešení, vždyť se jeden určitě bude snažit mít navrch… Jenže biskupům a francouzským králům (a později prezidentům) to společně vydrží až do roku 1993. S jedinou výjimkou, když v roce 1933 okupuje Francie. V roce 1934 potom idylku naruší jeden samozvanec.

Platí falešnými šeky

„Jsem regentem Jeho Veličenstva francouzského krále a suverénním knížetem Andorry,“ prohlašuje 6. července 1934 ruský dobrodruh Boris Skossyreff (1896–1989).

Tvrdí, že patří mezi nižší ruskou šlechtu a kromě toho se podepisuje jako baron d´Orange. Za svou pestrou minulostí umí obratně zametat stopy. „V první světové válce jsem sloužil s britskou obrněnou jednotkou na ruské frontě,“ říká a snad má pravdu.

Když ale dodá, že později „prováděl tajné příkazy britské vlády,“ stěží mu někdo uvěří. Ve Velké Británii skutečně pobývá, jenže z úplně jiných důvodů. V lednu 1919 je v Londýně zatčen a obviněn z placení falešnými šeky.

Později se mu povede ještě několik podobných kousků a Britové podvodníčka pro jistotu vyhostí.

Podpora královského dědice

Další pohyb světoběžníka je pro životopisce záhadou. V roce 1925 ale prokazatelně vlastní holandský pas. „Pracoval jsem pro nizozemskou vládu jako špion tajné služby,“ zní jeho vysvětlení.

 Od té doby sám sobě propůjčuje titul barona d´Orange.  Pobývá v různých zemích, krátí si čas milostnými dobrodružstvími, ožení se. Když ho v roce 1932 vyhostí ze španělských Baleárských ostrovů, ocitne se v hledáčku jeho zájmů právě Andorra.

V prosinci 1933 dokonce získává andorrské občanství. „Stanu se zdejším vládcem,“ umíní si a spřádá plány na sladký královský život. Získává dokonce podporu Jeana Orleánského, vévody de Guise (1874–1940), skutečného dědice francouzského trůnu.

Chtěl uplatit zákonodárce?

Biskupovi ze Seo de Urgellu se ale Borisovy návrhy, jak přeměnit Andorru na hráčské doupě, vůbec nelíbí. V červnu 1934 ho ze země vyhostí. Boris se nenechá jenom tak odbýt. Už o necelý měsíc později se do Andorry vrátí – tentokrát jako její král.

Ohání se podporou vévody de Guise, jehož je prý regentem. Svým nárokům na trůn se tím snaží dodat dojem legálnosti. „Vyhlašuji válku biskupovi ze Seu de Urgel,“ chystá se pomstít biskupovi za odmítnutí svých reformních plánů. Pasuje se na obránce víry.

12. července 1934 sepisuje novou ústavu země o pouhých 17 odstavcích. Samozvaný vládce vzbudí poprask: „Nabídl Generální radě (volení zástupci andorrské samosprávy) vysokou částku, aby se stal králem Andorry,“ uvádí francouzská tisková agentura i dobový tisk.

Boris ještě stihne Generální radu rozpustit, než ho 15. července 1934 španělští četníci zatknou. Vládl pouhých 9 dní.