„Musíte zlepšit výběr daní,“ klade v roce 1304 český král Václav II. na srdce vrchnímu bernímu notáři. Ten okamžitě zadá úkoly svým podřízeným notářům. Všechno ale nakonec odskáčou jim podřízení kolektoři, výběrčí, většinou občané královských měst. Moc se jim nechce, dobře vědí, že z nich nikdo radost mít nebude.

Přesto vyrážejí do terénu. Všechno ale nakonec zaplatí poddaní – jako ostatně vždy. Neobejde se to ovšem bez jadrných nadávek… Občas je to pro kolektory hodně nepříjemné. Většina lidí ale nakonec zaplatí – nic jiného jim ani nezbývá.

Dejte džbánek medu

Nejstarší doložená daň u nás se pravděpodobně platí už v 10. století. Roku 1100 existuje pro její výběr úřad sídlící v Praze v Týně (dnešní Týnský dvůr na Starém Městě).

Vybírá ji panovník, a to většinou v penězích, výjimečně i v naturáliích, například ve džbáncích medu, tehdy důležitém a vzácném sladidlu.

Platit musí každý

Obecnou daň platí všechny vrstvy obyvatelstva každoročně, pokud je od ní panovník neosvobodí. Dává se většinou 12 denárů z rádla (asi 8 ha). Podíl z daně dostává církev, zbytek sebere panovník. Její výnos v polovině 12. století činil ročně asi 24-48 tisíc denárů.

Správu mají na starosti notářství

Propracovaný daňový systém v Čechách buduje český král Přemysl Otakar II. (1233–1278). Za jeho vlády vznikají v krajích notářství, která mají na starosti správu pozemkových daní. Například listina z roku 1266 uděluje kostelu sv.

Vavřince u Plzně právo provozovat notářství pro území zahrnující dnešní Plzeňský kraj.