Tak blízko a přece tak daleko je jejich svět od toho našeho, lidského. Ve své velké malé říši vládnou tvrdou ruku, respektive nohou. Těch mají rovnou osm. Své „poddané“ chytají do pastí, pronásledují a otravují jedem.

Občas stačí jen vyslovit jejich jméno a řadě lidí přejede mráz po zádech. Ne, pavouci se skutečně netěší velké popularitě. Stačí ale překonat počáteční odpor a otevře se před vámi fascinující svět tvorů, obdařených občas až lidskou vychytralostí.

Pavouci jako vychytralí lovci

Nepočítáme-li Bagheera kiplingi, jediný druh, který si vystačí s rostlinnou stravou, jsou všichni pavouci predátoři a přírodou „zkonstruováni“ za jediným účelem – zabíjet. Nikoliv ovšem bezhlavě. Nejsou to totiž žádní hlupáci.

„Někteří mají inteligenci malých savců,“ upozorňuje Simon Pollard, zabývající se studiem těch nejnebezpečnějších pavouků na světě. Nejchytřejšími lovci jsou ti z čeledi skákavkovitých.

V arzenálu zbraní mají nejen dokonalý zrak, ale i mysl, schopnou pochopit, co vidí. Příroda je postupem času naučila pronásledovat, stopovat i přepadat oběti se lví mazaností.

Taková Skákavka pavoukožravá (Portia fimbriata) je dokonce mnohými považována za vůbec nejinteligentnějšího pavouka na světě. Svou oběť prostě přechytračí. Třeba tím, že se před ní začne vydávat za hmyz, snažící se vyprostit ze sítě.

Svou loveckou taktiku a strategii dokáže na míru přizpůsobit prostředí i kořisti. Když je například znevýhodněna velikostí, naplánuje útok ze zálohy. Když udělá chybu, je schopná se z ní poučit. „Je to nevídané. Má uvažující mysl v mozku velikosti zrnka soli,“ žasne Simon Pollard.

Pavouci jako zruční tkalci pavučin

Jestli je něco ukázkou dokonalé přírodní pasti, pak je to pavoučí síť. Do té, kterou tkají pavouci z rodu Nephila, se kupříkladu mohou chytit i žáby a malí ptáci.

A vlákno, pod kterým je podepsaný madagaskarský křižák Caerostris darwini, patří rovnou k nejpevnějším výtvorům živé přírody. Je více než desetkrát pevnější než stejně velký kus kevlaru, používaný k výrobě neprůstřelných vest.

S materiály, vznikajícími ve snovacích žlázách uvnitř pavoučího zadečku, dokáží tito tvorové velmi efektivně pracovat. Staví z nich úkryty, kokony, ve kterých se vyvíjejí vajíčka, vlečná lana, velmi vhod jim pak samozřejmě přijdou při lovu.

Nejde ovšem jen o klasické pasti ve formě vertikálně zavěšených pavučin. Pavouci z čeledi vrhačovitých si například upletou jen malou, roztažitelnou síť, kterou drží ve svých předních nohách, aby ji mohli ve správný okamžik přehodit přes nic netušící oběť.

Pavouci jako zástupci obří populace

Ať se ocitnete na jakémkoliv kontinentu, vždycky vám budou dělat společnost. Klid od pavouků budeme mít pouze na Antarktidě. Do dnešních dnů je vědci zaznamenáno skoro 50 000 druhů.

Špatná zpráva pro arachnofoby – toto číslo rozhodně není konečné a bude ještě poměrně dost stoupat. Vždyť každoročně je popsáno dalších 200 druhů!

Podle nedávno zesnulého arachnologa Normana Platnicka (1951–2020) je dokonce neobjevených druhů stejný počet jako těch objevených. „Většina kolegů se mnou souhlasí, že jsme asi v polovině práce.

Jiní jsou skeptičtější a věří, že nám chybí popsat už jen 20 procent pavoučích druhů.“ V České republice žije na 850 druhů pavouků.

Pavouci jako jeduplní jedinci

Jed umějí ve speciálních žlázách, uložených při kořenech mohutných kusadel, vytvořit téměř všichni pavouci. Jen velmi málo druhů ale s jeho pomocí dokáže být člověku opravdu nebezpečných.

Patří mezi ně někteří sklípkani, černá vdova či pavouci rodů Loxosceles, Atrax či Phoneutria, schopní prokousnout lidskou kůži. Právě ten poslední má ve své stáji několik zajímavých exemplářů.

Palovčík brazilský (Phoneutria fera) má jeden z nejúčinnějších neurotoxických jedů na světě. Jeho pouhých 0,006 mg dokáže zabít myš.

Jeho kolega palovčík jedovatý (Phoneutria nigriventer) je zase svým kousnutím schopný člověku způsobit ztrátu svalové kontroly nebo paralýzu. Vedlejším účinkem u mužů je několikahodinová, velmi bolestivá erekce, která může vést až k impotenci.

Na druhou stranu se složení jedu díky tomu dostalo pod drobnohled vědců ve službách farmakologického průmyslu.

Pavouci jako šikovní budovatelé

Pavoučí úkryt může mít nejrůznější podoby. Pavouci z čeledi sklípákovitých si například své nory nejenže pečlivě vystelou vláknem, ale ještě ho úmyslně nechají rozhozené kolem vstupu. Slouží jim k detekci přítomnosti kořisti.

Úplně jinak na to jde vodouch stříbřitý (Argyroneta aquatica). Jelikož nemá pevnou půdu pod nohama, protože jako jediný pavoukovec žije výhradně pod vodou, staví si mezi rybami svoje soukromé vzdušné zámky ve vodním rostlinstvu.

A to tak, že do plachetkovité sítě nažene bublinu vzduchu, která tlakem vytvoří zvon. V něm se ukrývá, kopuluje, klade vajíčka i konzumuje potravu.

A když vzduch dojde, vyplave k hladině pro další bublinu, která mu při kontaktu zadečku se vzduchem ulpí na chloupcích. Okolo zvonu jsou pak signální vlákna, která informují vodoucha o pohybu kořisti v okolí.

Pavouci jak ústřední postavy mýtů

Kolem pavouků koleje řada nesmyslů či polopravd. Jeden z nejčastějších mýtů je řadí mezi hmyz. Ten sice pavouci rádi loví, na rozdíl od něj ale spadají do podkmene klepítkatců a oproti šesti hmyzím nohám jsou ještě o dvě bohatší.

Na pravdě se nezakládá ani informace, že člověk při spánku nevědomky spolkne zhruba osm pavouků ročně. Pavouka jako obecně velmi plachého tvora od podobných výletů odradí už jen dýchání, chrápání či tlukot našeho srdce.

Šance, že by se nám dostal v noci do úst, je tak téměř nulová. A nepřesná je i tradovaná poučka, že člověk není od pavouka nikdy vzdálen více než 3 metry.

Platit může při pikniku v parku, pokud jste ale v letadle, uprostřed parkoviště či na vrcholu mrakodrapu, může se nejbližší pavoukovec nacházet na desítky i stovky metrů/kilometrů daleko.

Pavouci jako podivuhodní tvorové

Pavoučí svět není nikdy radno podceňovat. Najdeme v něm spoustu velkých výkonů, podivuhodných a obdivuhodných tvorů.

Věděli jste například, že nejmenší pavouk na světě, Patu marplesi (délka 0,46 mm), je tak malý, že by se jich 10 vešlo na špičku tužky? Nebo, že někteří pavoučí samečkové dávají samičkám jako dárky mrtvé mouchy?

A určitě netušíte, že už starověcí lékaři používali pavučiny k zastavování krvácení, což se dařilo díky v něm obsaženému vitamínu K. Co nabídnout mají pavouci, i když přijde řeč na jídlo. Že se živí převážně hmyzem? To je pravda.

Dokonce ho sní více než ptáci a netopýři dohromady. Některé druhy ale dávají přednost masitějším pochoutkám.

Takový sklípkan největší (Theraphosa blondi), považovaný za největšího pavouka na světě (v rozpětí nohou měří až 28 cm), má na jídelníčku žáby, ještěrky, myši a dokonce i malé hady a ptáky.