Žhavé Slunce propaluje kůži až do morku kostí. Muž na koni v lehkém kabátci spatří na obzoru budovy. „Trochu neplánovaná zastávka, ale proč ne,“ pomyslí si. Když pár minut poté projíždí branou města Idu, on i jeho kůň už melou z posledního.
Nejvyšší čas svlažit hrdlo. Přijel sem poprvé a nákladnost staveb ho přesvědčila, že tady žijí bohatí lidé. Hvízdne obdivem nad palácem ze zdobených cihel. „Za malé zdržení nic nedáme, viď,“ plácne unaveného koně po hřbetě.
„Konečně,“ prohodí spokojeně, když spatří hostinec. Ustájí koně a vzápětí už si sedá ke stolu. „Vítejte v Idu. Co vám můžu nalít?“ prohodí hostinská. Řeč se stočí na novinky. Host sonduje, jestli by se tu nedal uzavřít nějaký obchod. „Jistě budete z daleka.
Jinak byste věděl, že náš král Ba’ilanu je velmi bohatý a rád se tím chlubí. Sjíždějí se sem kupci zdaleka. I vy tu najdete štěstí,“ mrkne na něj hostinská.
Multikulturní pohraničí
Po vládě krále Ba’ilanua, syna Abbi-zeriho, přebírá žezlo moci Eristen. Ba’ilanua si vybuduje reprezentativní sídlo z glazovaných cihel. „Můj palác je skvostnější než paláce mých předků,“ pyšní se. Prosperující město mu přináší tučné zisky.
Oblast ležící v údolí dolního toku řeky Zab tvoří multikulturní pohraničí mezi jižním a severním Irákem a údolím řeky Tigris. Výhodná poloha láká lidi od pradávna. První úrodu tu sklízejí už na sklonku neolitu, kdy se poprvé začínají vážně zabývat zemědělstvím.
Postupně se zde rodí obchodní centrum. Kolem roku 1300 př. n. l. tu život jenom kvete.
Zkrotí mocné krále
Nápisy klínovým písmem vyprávějí o nákladných palácích. Pod jedním z děl je vyryto:
„Palác Ba’auriho, krále země Idu, syna Edimy, také krále země Idu.“ Vzkaz pod vousatou sfingou s tělem okřídleného lva naznačuje, že obraz byl vyryt před 3000 lety, v dobách, kdy bylo Idu centrem nezávislého království.
Jeho panovníci soustředí do svých rukou tolik moci, že mohou toto hlavní město provincie Asyrské říše udělat nezávislým a titulovat se jako králové Idu. Touto výsadou se pyšní sedm panovníků. Idu si ještě po roce 1050 př. n. l. užívá samostatnosti.
Záhy ale ztichne jeho tep. Asyřané si znovu podmaní sídlo, které už jednou ztratili. Už nedopustí, aby jim zdejší panovníci přerostli přes hlavu. V 8. století př. n. l.
zreorganizují říši a i když Idu zůstává správním centrem provincie Irbíl, z bývalé metropole se stává malá bezvýznamná osada.
Zničená vesnice
V současnosti ční zbytky dávného města do výšky asi 10 metrů nad okolní pláň. Sídlu se říká Satu Quala a jsou zde stále vidět stopy po útoku z roku 1987. Tehdy protikurdské síly Saddáma Husajna vtrhnou do vesnice a její velkou část vypálí.
V letech 2010 a 2011 tu probíhají vykopávky. Tým archeologů pod vedením Cinzie Pappiové z univerzity v Lipsku na cihlách odhalí 52 nápisů datovaných do období 1050–850 př. n. l.
a na jejich základě prohlásí, že největší prosperita města spadá do období před 2900–3300 lety. Doba nezávislosti města pak trvala zhruba 140 let. Předtím existovalo o Idu pouze pár zmínek v novoasyrských nápisech a jediný hmatatelný doklad:
kamenná deska s nápisem „Ba´iuri, král země Idu.“ Co je cílem archeologů v Idu? „Vykreslit obraz vztahu mezi provincií a centrem, mezi regionálními vládnoucími králi a asyrskými vládci a vypracovat status provincie Idu jako vazalského státu,“ uvádí Pappiová.
