Pohlédne na dno láhve, a pak ji hodí ze srázu. O chvíli později ji následuje i on. Nad Jackem Londonem se s hlasitým šplouchnutím zavře voda.
Tentokrát ještě noviny nespekulují zda šlo o nehodu opilcovu nebo sebevraždu. Jack London (1876–1916) se totiž z vody dostane živý a navíc má ještě do literární legendy daleko.
Levicový milionář
Chudý námořník, hladový dělník i tulák, student, pytlák i lovec pytláků. Stejně jako tisíce jiných podléhá zlaté horečce a ač na Aljašce nenajde jediné zlaté zrnko, narazí na zlatou žílu.
Naslouchá historkám zlatokopů a brzy se z neúspěšného zlatokopa stává úspěšný spisovatel.
Divoký dobrodruh, který se považuje za nespoutaného vlka, se stává obtloustlý usedlý muž, který sice stále horuje pro socialismus a revoluci, ale současně s uspokojením sleduje své bankovní konto.
Je první spisovatel, který si psaním vydělá víc než milion dolarů. Konečně si může dopřát vše, po čem touží. Cestuje po světě na vlastní jachtě, buduje megalomanský ranč. Přesto má jeho život do pohádky daleko.
Chlast není slast
Je mu 40 let, je unavený a vyhořelý. Ztratil iluze i chuť psát. „Užíraly ho obvinění z plagiátorství i posměšky na jeho levicové postoje, odmítané jako pouhá póza,“ říká literární historik Fred Pattee.
Přestože ho čtenáři milují, je už jen otrokem vydavatelů a chrličem řádků pro peníze. Ani zdravotně na tom není nejlépe. Kurděje ho připravily o přední zuby, má za sebou malárii, trápí ho ledvinové kameny, revmatismus, oteklé kotníky, úplavice.
Selhávají mu játra i ledviny. Není divu. Poprvé se opil v pěti letech a od čtrnácti doslova chlastá první ligu. Svou závislost ostatně popíše v knize Démon alkohol tak sugestivně, že je použita jako argument pro prohibiční zákon.
V alkoholu utápí spory s rodinou a věřiteli, i zklamání z přátel, kteří ho jen zneužívají a ždímají z něj peníze.
Je mrtvý a svět prd ví
Dva týdny před dokončením megalomanského Vlčího domu, který pohltil všechny jeho peníze, stavba vyhoří. Údajně ji zapálí závistivý soused. „Ráno začneme stavět znovu,“ řekne London mezi ohořelými troskami, ale nezačne.
Cítí se osamělý a za jedinou spřízněnou duši považuje nevlastní sestru Elizu (1866–1939). Tu také ráno 22. listopadu 1916 budí vyděšený japonský sluha. Jack leží na verandě v komatu.
Přivolaný Dr. Thompson si všimne lahvičky od morfinu, který spisovatel užívá proti bolesti. Spisovateli však nepomůže ani injekce ani umělé dýchání.
Přes příznaky předávkování je po dohodě s Jackovým osobním lékařem Dr. Porterem jako příčina smrti uvedena urémie po akutní ledvinová kolice.
Kolem smrti se však vynoří tolik nepotvrzených informací, že se svět dodnes nedokáže shodnout zda šlo o sebevraždu nebo nešťastnou náhodu.
Je viníkem ledvinový kámen?
Jedni tvrdí, že si vzal smrtící dávku drogy úmyslně. Poukazují na Londonovo koketování se sebevraždou v některých dílech i na fakt, že se podle všeho sám několikrát o sebevraždu pokoušel. Američan Irving Stone (1903- 1989) v jeho životopise píše:
„Vedle jeho těla ležel blok s výpočtem smrtící dávky morfia.“ Nesmysl říkají druzí. London byl přes všechny potíže stále optimista. S Elizou v noci před smrtí plánoval nákup dobytka a s dcerou Joan si dopisem domlouval schůzku.
Ledvinová kolika, způsobená nejčastěji ledvinovým kamenem, bývá popisována jako nejhorší bolest, jako člověk může zažít.
Pokud Londona postihne v době, kdy je pod vlivem alkoholu, není vyloučeno, že si vzal dávku morfia a když bolest nepolevila, udělal chybu a vzal si další.
Tu už však jeho zhuntované tělo, bojující s urémií (hromadění dusíkatých látek v organizmu způsobené nedostatečnou funkcí ledvin) neustálo.
