Málokterý nápoj má tak mizernou pověst jako on. Pomlouvaný, zatracovaný, zakazovaný, opředený mnoha mýty, přesto ale neustále v kurzu. Není se co divit, když nad ním drží ochrannou ruku sama svatá trojice.

Ačkoliv největší náklonnost k zelené víle, jak zní jedna z mnoha jeho přezdívek, odjakživa chovají ve Francii, kde se jím Verlaine a spol. nalévají ve velkém, místo jeho vzniku leží o kousek dál, ve Švýcarsku.

Čest země galského kohouta zachraňuje alespoň osoba objevitele, lékaře Pierre Ordinaira, který za revoluce uprchne z Francie do malé švýcarské vesničky Couvet. Odtud je to už jen coby kamenem dohodil do horského údolí Val de Travers.

A právě tady začne Ordinaire podle legendy v roce 1792 s historicky první destilací a výrobou absintu.

Svatá trojice bylinek

Distribuuje ho ovšem nikoliv jako alkoholický nápoj, nýbrž ve formě zázračného elixíru na střevní potíže a další bolístky. Jenže pro nápoj, stojící na bylinném základu tzv.

svaté trojice, tedy anýzu (Pimpinella anisum), fenyklu obecném (Foeniculum vulgare) a pelyňku pravém (Artemisia absinthium), po kterém je také pojmenován, si začnou chodit i ti, kteří žádné zdravotní problémy nemají.

Jedním z nich je i major Daniel-Henri Dubied (1758–1844), který do Val de Travers původně přijede prodat krajky, čich obchodníka ho ale brzy navede jinam.

Opatří si recept, vezme do party dva společníky a na konci 18. století začne destilovat první komerční absint na světě.

Je stále oblíbenější

Obliba chutného moku stoupá raketovým tempem. A to i díky tomu, že francouzští legionáři ho během 40. let 19. století pijí jako lék proti malárii.

Když se posléze vrátí domů, přivezou si s sebou i oblibu v hořkém nápoji, který se následně rozšíří do barů napříč zemí.

Zprvu je výsadou jen vyšší třídy, bohémských básníků a malířů, spisovatelů i politiků, posléze, poté, co díky masové produkci klesne jeho cena, i chudiny. Kolem roku 1870 už je absint nedílnou součástí 90 % jídelních stolů.

Jenže stačí pár let a všechno je jinak. Na přelomu 19. a 20. století se nad absintem začínají stahovat mračna.

Nápoj bláznů

Z oblíbeného drijáku je najednou „nebezpečná droga“, způsobující halucinace a epileptické záchvaty. Za všechno prý může thujon, neurotoxická látka, kterou má v sobě jedna z přísad – pelyněk.

Jestli absint nějaké halucinace vyvolává, jen to kvůli rozpuštěnému kokainu, který si do něj někdo přidává.

Vinou šikovně vedené pomlouvačné kampaně, podpořené nevěrohodnými a s největší pravděpodobností podplacenými vědeckými výzkumy začne počet odpůrců absintu narůstat.

Co na tom, že ve skutečnosti je množství thujonu obsažené v absintu tisíckrát menší, než aby bylo nebezpečné.

Zákaz a uvolnění poměrů

Poslední kapkou je pak Jean Lanfray, švýcarský rolník, který v srpnu 1905 nejdřív úspěšně vyvraždí celou svojí rodinu a pak se neúspěšně pokusí o sebevraždu.

Když vyjde najevo, že si ráno dal dvě sklenky absintu, strhnu se veřejná hysterie, petice a vlna zákazů. Nic naplat, že Lanfray je s alkoholem jedna ruka a kromě absintu do sebe před tragédií kopne ještě zelenou, koňak, víno a kávu s brandy.

Už v roce 1906 je zelená víla zakázána v Belgii a Brazílii, rok nato má utrum ve Švýcarsku. Následuje Nizozemsko (1909), USA (1912) a Francie (1915).

Němci odolávají do roku 1923. Z popela začne magický elixír povstávat až v roce 1988, kdy se v evropské legislativě uzákoní maximální povolená hranice 35 miligramů thujonu na litr.

Na přelomu milénia jsou pak zákazy postupně zrušeny prakticky ve všech státech, kde byly zavedeny.