V dobách vlády francouzského krále Ludvíka XIII. zažívají boom paruky. Ludvík totiž začíná plešatět už v mladém věku, a aby si nedělal na dvoře ostudu, vyřeší to bohatou parukou.

Předčasná ztráta vlasů je u francouzských panovníků zřejmě dědičná. Ludvík XIV. (1638–1715) si proto nechává vyholovat hlavu a nahrazuje vlasy bohatými a propracovanými vlásenkami. Navíc trvá na tom, aby podobné ozdoby nosili i jeho dvořané. Vlásenkáři dosahují obrovských zisků.

Chlupatý porost plný vší

Rodí se nákladné alonžové paruky, kterými se mohou pyšnit jedině muži. „Šlo o impozantní vlásenku tvořenou velkými tuhými kadeřemi, spadajícími až pod ramena a značně umocňující nositelovu výšku.

Připomínala lví hřívu s důkladnou trvalou,“ píše současná britská autorka Barbara Coxová. Ty nejdokonalejší a nejdražší paruky pro francouzský dvůr se vyrábějí z kvalitních lidských vlasů.

Nošení bohaté barokní paruky vyžaduje krátký účes nebo holou hlavu. Pánové si ovšem do té doby libují v dlouhých vlasech a není pro ně snadné se jich zbavit.

„Je bolestné se s nimi loučit,“ svěřuje se svému deníku anglický námořník Samuel Pepys (1633–1703). „Jestli mi ale nebude něco chybět, potom jsou to vši,“ dodává ovšem obratem při stříhání.

Nepříjemný hmyz se tehdy stává častým společníkem lidí, protože si málokdy myjí vlasy.

Královské milenky určují trendy

Trend v dámských účesech diktuje na francouzském dvoře markýza Marie Angélique de Fontanges (1661–1681) jedna z mnoha favoritek Ludvíka XIV. V králově přízni se sice moc dlouho neohřeje, protože umírá v pouhých 20 letech, ovšem za tu dobu se stihne zapsat do dějin vlasové tvorby.

Její příjmení Fontange označuje vysokou zpevněnou krajkovou čelenku umístěnou ve vysoko vyčesaných vlasech.

Velkým hitem se stává hlavně v letech 1690–1710. Jeanne-Antoinette Poisson, madame Pompadour (1721–1764), milenka krále Ludvíka XV. (1710‒1774) zase zavádí natupírované účesy z vlasů sčesaných dozadu z čela.

Zajímavé je, že i když nadchla dvůr pro tuto módu, sama měla raději jednodušší účesy.