„Postoj sovětských vojenských autorit a lze říci i odpovědných politiků Sovětského Svazu k našemu Hlavnímu Velitelství je více než zaujatý,“ informuje 13. ledna 1945 naši londýnskou exilovou vládu Antonín Hasal, velitel našich jednotek na osvobozeném území Podkarpatské Rusi.

Chování Sovětů už mu leze krkem…

Bývalý legionář a nyní divizní generál Antonín Hasala (1883–1960) se krátce po německé okupaci v březnu 1939 zapojuje do odbojové organizace Obrana národa, kterou ale záhy zasáhnou údery Gestapa.

Hasalovi se pozornost německé tajné policie sice zatím vyhýbá, ale nechce nic podcenit. Rozhodne se emigrovat. V noci z 16. na 17. března 1940 prchne z Protektorátu Čechy a Morava.

Přes Slovensko cestuje na jugoslávský pas do Bělehradu, odkud se 14. dubna 1940 dostane do Francie. V Paříži se v červnu 1940 stává náčelníkem štábu Československé vojenské správy.

Po pádu Francie Československá civilní správa nezvládne evakuaci svých občanů ze země galského kohouta a na její místo nastupuje správa vojenská, která úkol dokončí.

Hasal je díky tomu v úzkém spojení s prezidentem Edvardem Benešem (1884–1948) v Londýně a po svém příchodu do Velké Británie se 1. srpna 1940 stává předsedou jeho vojenské kanceláře.

Napětí stoupá

Generál pomáhá prezidentovi orientovat se ve vojenských otázkách a řeší záležitosti československých vojáků působících v Británii.

Doprovodí také Beneše v prosinci 1943 na jednání do Moskvy a na základě jeho rozhodnutí se v červnu 1944 stává velitelem československých jednotek na osvobozeném území Podkarpatské Rusi.

Na vlastní kůži zažívá tvrdá jednání se Sověty a nárokující politiku Sovětského svazu, který už vnímá Československo jako svoji válečnou kořist.  V lednu 1945 dochází na Podkarpatské Rusi, kde v Chustu (dnes na Ukrajině, asi 10 severně od ukrajinsko-rumunských hranic) sídlí velitelství našich jednotek, k protestům obyvatel nespokojeným s represemi Rudé armády.

„Pořádek na uvedeném území je zajištěn sovětskými veliteli a místní milicí,“ tvrdí Sověti. Hasalovi se nelíbí, že zasahují do jeho kompetencí a napětí mezi ním a sovětskými veliteli stoupá.

Zabrání krveprolití

Dne 14. ledna 1945 sovětští milicionáři vtrhnou do budovy čs.

vojenského oblastního velitelství a sídla československého vládního delegáta ministra Františka Němce (1898‒1963).  „Za žádných okolností nepoužívejte zbraně, a to ani k sebeobraně,“ rozkazuje Hasal svým vojákům. Jedině tak zabrání krveprolití.

Sověti ale dál dávají najevo svoji nadřazenost. „Na různá opatření H.V. (Hlavní velitelství – pozn. red.) pokud jde o otázky organizační, osobní apod., se hledí nepříznivě a činí se různé obtíže,“ upozorňuje Hasal.

Navzdory uzavřené dohodě se Sověty je podle něj prakticky veškerá aktivita našeho velitelství „znemožněna přímými zásahy sovětských vojenských autorit ať již v Moskvě nebo u velitelství fronty.“ Zuří, že je se svým velením v podstatě jenom loutkou a všechno je předem rozhodnuto v srdci SSSR.

Dojde na jeho slova

Sovětské velení dokonce zakazuje Čechoslovákům udržovat kontakt s londýnskou exilovou vládou.

„Radiospojení pravděpodobně by nebylo povoleno právě tak jako nebylo povoleno vládní delegaci,“ komentuje Hasal situaci, nicméně se mu Sovětům navzdory s pomocí tajné radiostanice s krycím jménem Vladislav podaří odesílat zprávy, které opakovaně líčí sovětský teror a vydírání a nastiňují, že se Československo po válce může ocitnout v područí SSSR. Po osvobození v květnu 1945 sice generál Hasal ještě vykonává dva roky funkci ministra dopravy a poté znovu přednosty prezidentovy vojenské kanceláře, ale brzy dojde na jeho slova.

Komunistický puč v únoru 1948 se pro něj stává signálem, že je nejvyšší čas opustit republiky a opět jí pomáhat z exilu. Emigruje do USA, kde o 12 let později umírá.