Jednou z nejdelších blokád nejen druhé světové války, bylo obléhání sovětského Leningradu, dnešního Petrohradu. Trvalo od září 1941 do ledna 1944 a vyžádalo si milion obětí, neboť město sužoval hladomor a také krysy, které šířily nemoci. S těmi si ale Sověti takřka zázračně poradili…

Leningrad, druhé největší město tehdejšího Sovětského svazu, bylo důležitým průmyslovým centrem, základnou baltského loďstva i významným komunikačním uzlem. Jako takové se ocitlo mezi prvotními cíli nacisty plánovaného útoku v rámci operace Barbarossa.

Ve městě se nalézal největší gumárenský závod v Evropě, vyráběla se v něm ocel a také lokomotivy. Když se Němcům Leningrad nepodařilo rychle dobýt, začali jej zdlouhavě obléhat.

Po celodenní dřině pár krajíčků chleba

Blokáda trvala od 8. září 1941 do 27. ledna 1944, tedy dlouhých 872 dní, během nichž bylo v ulicích Petrohradu uvězněno na tři miliony lidí. Ty se nacisti snažili vyhladovět odříznutím hlavních zásobovacích tras.

Rezervy potravin se začaly tenčit, denní příděl chleba pro manuálně pracující proto činil pouhých 250 gramů, pro kancelářské pracovníky, stejně jako pro ženy a děti pak jen 125 gramů. To stěží stačilo k tomu, aby se normální člověk udržel při životě.

Piliny, podešve i domácí mazlíčci na talíři

Lidé se tak uchylovali ke konzumaci pilin, kožených podešví nebo lepidla. Na talíři se ocitli i domácí mazlíčci, zejména psi a kočky. Lidé si je mezi sebou vyměňovali, aby nemuseli sníst toho svého, k němuž měli citovou vazbu.

Město trápil také nedostatek pitné vody, která se musela dovážet ze zamrzlé řeky Něvy. V zimě na přelomu let 1941 a 1942 se obyvatelé navíc ocitli téměř bez elektrického proudu, proto musela být postupně omezena i městská doprava.

Lidé padali na ulicích jako mouchy

Nedostatek potravy, kruté mrazy a dlouhotrvající cesta do práce byly příliš vyčerpávající. Každý den tak byl doslova bojem o holý život. Lidé padali k zemi vyčerpáním za chůze.

Jen v prvních dvou měsících roku 1942 zahynulo 200 000 lidí, v polovině roku už bylo mrtvých 540 000. Postupně se rozbujel kanibalismus. Co se dělo s mrtvými těly, popsal historik Alexandr Vojciechovský:

„Na ulici našli mrtvolu, odstranili vnitřnosti a doma udělali řízky, které šli prodat na tržnici.“

Zabila nejmladší, aby jím nakrmila ostatní děti

Do konce roku 1942 bylo za kanibalismus zatčeno na 2000 osob. Při trestání se rozlišovalo, zda někdo snědl již mrtvého člověka, za což pachateli hrozilo „jen“ vězení, a tím, když někdo druhého zavraždil pro maso. Takoví pachatelé byli popraveni zastřelením.

Není bez zajímavosti, že 64 % zatčených tvořily ženy. V archivech byly později nalezeny záznamy o tom, že matka zavraždila své nejmladší dítko, aby jeho masem nakrmila ty starší, jiná zase zabila své novorozeně a snědla ho.

Životodárný kabel

Během letních měsíců roku 1942 se podařilo město znovu zásobit elektrickou energií, a to díky kabelu položenému na dno blízkého Ladožského jezera, který vedl k vodní elektrárně Volchov.

Drát se podařilo vyrobit v závodě Sevkabel, jenž byl často cílem německého bombardování. Problém s izolací vyřešili Sověti tak, že Státní tiskárna cenin uvolnila pro tyto účely papír s vodoznakem. Kabelu se tak přezdívalo Kabel s penězi.

Dvě hodiny svícení denně

Díky němu si obyvatelé Leningradu mohli v průběhu druhé zimy v obležení alespoň na dvě hodiny denně rozsvítit žárovku a ušetřit to málo energie, které získali z omezeného příjmu potravin, tím, že do práce cestovali tramvají.

Na začátku ledna 1943 zahájili Sověti operaci Jiskra, poučeni z chyb předchozích ofenziv, v jejímž rámci se jim podařilo prolomit německou blokádu v úzké šíji, ne širší než 20 kilometrů.

Záchrana po železnici

V tomto úzkém koridoru byla urychleně vybudována silnice a železnice, jež byla uvedena do provozu 6. února 1943. Ač byla pod těžkým německým ostřelováním, začaly po ní do Leningradu proudit potraviny, zejména máslo pro děti a také chléb, jehož denní příděly se zvedly na 600 g pro manuální a 400 g pro kancelářské pracovníky.

První vlak, vyzdobený portréty Stalina a Molotova, dorazil za zvuku dechové hudby a jásotu davů již 7. února.

Kočky pro Leningrad

Kromě potravin vezl i jiný, speciální náklad. Bylo jím na 5000 koček a koťat.

Během hladomoru totiž obyvatelé Leningradu všechny své kočky snědli, a tak se ve městě velice dařilo potkanům, kteří ožírali mrtvoly na ulicích, šířili nemoci a ujídali z cenných zbytků potravinových zásob.

Navíc se postupně přestali bát lidí a napadali malé děti. Bylo jich značné množství a nebylo proti nim obrany.

Micky na talíři neskončily

Dovezené kočky pocházely ze Sibiře, takže byly na zimu zvyklé. Během krátké doby si s přemnoženými hlodavci poradily. Ač obyvatele Leningradu trápil hlad až do konce obléhání, tedy do ledna 1944, těmito kočkami si jídelníček nezpestřili.

Byli jim příliš vděční za to, že zatočily s potkany. Kočky obývající Petrohrad dnes mají tedy své předky v generaci válečných koček, jež doslova zachránily město. Ulice města dodnes zdobí sochy koček, v připomínce jejich „záchranné mise“.