Dva poslové rychle spěchají do tábora nepřátel za polským králem. Před ním pak zarazí do země dva meče a vyřídí vzkaz jeho rivala: „Vězte, králi a Vitolde, že v tuto chvíli velmi toužíme utkat se s vámi v bitvě! Proto vám posíláme tyto dva meče ku pomoci.“

„Přijímáme tyto meče, které nám posíláte, a ve jménu Kristově, před nímž se musí sklonit i zatvrzelá pýcha, s vámi svedeme bitvu,“ odpoví bez otálení Vladislav II. Jagello (asi 1352–1434).

Jeho bratranec, litevský velkokníže Vytautas (též Vitold, asi 1350–1430), přivedl na pomoc i ruské a tatarské oddíly.

Za ranních hodin 15. července 1410 tak u vesnice Grunwald v lesích na západě Východního Pruska vypuká krvavá řež mezi bojovníky polsko-litevské koalice a Řádu německých rytířů.

Mnozí se dají na úprk

„Ti slovanští barbaři budou snadná kořist,“ myslí si velmistr Řádu Ulrich von Jungingen (1360–1410). Štěstí jim skutečně přeje. Rytíři postupují cílevědomě dopředu a chladnokrevně pobíjejí každého protivníka, který jim přijde pod ruku.

Ovšem jen do chvíle, kdy král Vladislav nařídí boční obchvat a plně zaútočí na pravé křídlo křižáků.

Nabuzení vojáci se pak vrhnou do boje s odvahou a elánem, Tataři nepřátele zasypávají deštěm šípů, Litevci a Rusové je rubají meči a válečnými sekyrami, zatímco Poláci je zatlačují v blízkém boji na ústup.

Věhlas řádu pohasne

„Jsme v pasti!“ bleskne v hlavách německých rytířů. Mnozí z nich se dají na úprk, jiní statečně bojují až do konce. Okolo sedmé hodiny večer bitva konečně utichá.

Na bojišti leží tisíce řádových vojáků a mezi nimi i tělo velmistra a jeho zástupců… A spolu s nimi vyhasíná i sláva řádu, jehož stát v roce 1525 zaniká úplně.