„Když někdo cestou uklouzl nebo vystoupil z řady, chtěje si upravit dřevák na noze, byl zastřelen nebo ubit pažbou pušky,“ líčí jeden z osvětimských vězňů Rudolf Rybka své otřesné zážitky z pochodu, jehož cílem se stala totální likvidace vězňů z koncentračních táborů. 

17.ledna 1945 dojde k osvobození polské Varšavy a na příchod nedaleko operující Rudé armády čekají i osvětimští vězni.

Velitelé zdejších jednotek SS zvažují, zda tábor o kapacitě 180 – 250 tisíc osob nepodminují a nevyhodí do vzduchu nebo nezničí leteckými bombardéry. Ani jedno už ale nestihnou, proto 18. ledna 1945 padne německý rozkaz k okamžité evakuaci táborů.

„V noci z 18. na 19. ledna 1945 nás Němci – esesáci probudili a začali vyhánět z baráků.

Byl šílený mráz, všude sníh,“líčí jeden z očitých svědků akce. Z Osvětimi míří věznic do Mathausenu, Ravensbrücku a Buchenwaldu, a to ve dnech18. – 27. ledna 1945 do Buchenwaldu a 18. – 24. ledna 1945 do Mathausenu.

Střelba při každé zastávce

Velitelé posílají vězně na nádraží. Ačkoli je mrazivý leden a teplota klesá hluboko pod nulu, nacpou je do otevřených vagónů jako dobytek. V jednom z vagonů jich je osmdesát až sto, někdy i více, takže se nejsou schopni ani pohnout. Ve vlacích potom putují do dalších táborů na německém území.„Cesta vlakem byla vroubena také nesčetnými oběťmi nešťastných vězňů, kteří byli z vagónů během jízdy vyhazováni, neboť cesta trvající šest dnů bez jídla a pití, za hrozných mrazů si vyžádala krok co krok oběti,“ říká jedna z výpovědí svědků.

Při každé zastávce vlaku se ozývá střelba. Stráže v brzdařských budkách jednotlivých vozů bez rozpaků pálí do lidí.

Sníh se sbírat nesmí

K jejich rozběsnění stačí, když se vězni snaží si ve stanici nasbírat trochu sněhu k jídlu. Používají k tomu plechové hrnečky uvázané na provázcích, které pouští přímo z vagonů na zem. Je to jejich jediná potrava, během cesty, trvající někdy až šest dnů, nedostanou žádné jídlo, ba ani vodu. V okamžiku, kdy to některý z dozorců zpozoruje, potrestá provinilce okamžitým zastřelením nebo také ubitím.

Smrt přichází i za pouhé vyklonění se z vlaku. Téměř všichni mají rozbité tváře a jsou umazaní od krve. S mrtvými se nikdo nijak nepáře.

Buď je hází na posledního vagonu, nebo nechávají rovnou na trati. Většina transportů s sebou táhne jeden nebo dva vagony mrtvých.

Odpor se okamžitě trestá

Některé skupiny vyrážejí pěšky na ostrý pochod dlouhý stovky kilometrů. Sužuje je mráz a silný vítr, mají na sobě jenom lehké vězeňské obleky a chybí jim spodní prádlo. Někteří si vzali přikrývku a skromnou zásobu jídla.

Ti šťastnější si obuli svoje dřeváky, ostatní jdou bosi. Jakmile několik vězňů z davu upadne, rozběsnění dozorci na ně hlasitě řvou. Když se muži ani po chvíli nejsou schopni postavit, zamíří na ně hlaveň pušky a vystřelí.

Oběti zůstávají ležet, dav se dál valí přes ně. „Ozbrojení strážní reagovali na sebemenší projev odporu se zřivou brutalitou,“ potvrzuje současný britský historik Martin Gilbert. Strážci nedovolí, aby se k pochodu kdokoli přiblížil a pokusil se vězňům pomoci. „Silnice, po nichž transporty procházely, byly zasněžené, prosáklé krví a příkopy plné zastřelených vězňů.

V každé vesnici byly hromady mrtvol, neboť obyvatelstvo dostalo rozkaz, aby mrtvoly, které se nacházejí v blízkosti vesnic, sneslo na hromady,“ líčí podle dobových svědectví historička Malá.

Živé pochodně křičí

Na jednu ze zastávek u města Gardelechen v dnešní německé spolkové zemi Sasko-Anhaltsko vzpomíná Menachem Weinryb, jeden z těch, kteří pochod z Osvětimi přežili. „Lehli jsme si na poli a několik Němců se radilo, co mají dělat.

Vrátili se s mnoha mladíky z Hitlerjugend a policisty z města. Všechny nás nahnali do velké sýpky. Poněvadž nás bylo pět až šest tisíc, stěna nevydržela tlak té lidské masy, zřítila se a mnohým z nás se podařilo uprchnout.

Němci  pak polili stodolu benzínem a zapálili ji. Několik tisíc lidí přitom uhořelo zaživa“. Ti, kterým se povedlo utéci, leží v blízkém lese.

Křik hořících obětí ovšem nelze přeslechnout.  Z více než 60 tisíc osvětimských vězňů jich během pochodů zahyne asi 15 tisíc, je jasné, že jeden koncentrační tábor všechny vězně nepojme.

Vyrážejí proto do různých táborů, hlavním cílem se ale pro většinu z nich stává Mathausen, Ravensbrück a Buchenwald.