Stačí najít pár kostí a experti jsou schopní odhadnout, kolik prehistoričtí tvorové vážili. Pomůže jim k tomu rekonstrukce podoby zvířat i srovnání s dnešními druhy. Někdy se však při srovnání výsledků pořádně zapotí.

Když se řekne dinosaurus, obvykle lidem naskočí představa obrovského stvoření. Většina z těchto prehistorických tvorů giganty skutečně byla. U mnoha dinosaurů jsou však vědci schopni sdělit nejenom velikost, ale také váhu.

Tělesná hmotnost zvířete diktuje, co může zvíře jíst, na jakou vzdálenost a jak rychle se může pohybovat i to, kolik potomků může mít.

Paleontologové proto řadu desetiletí pracují na odvozování váhy vyhynulých zvířat včetně dinosaurů, což může zlepšit chápání toho, jak tito dávní tvorové ve skutečnosti žili.

Rekonstrukce podoby

Jak ale zvážit něco, co vlastně není k dispozici? Vědci se dokážou poprat i s tak nesnadným úkolem. Existují dva přístupy k tomuto problému.

Jedním z nich je možnost rekonstruovat, jak zvíře mohlo vypadat včetně jeho předpokládané velikosti a poté odhadnout celkovou hmotnost jeho kostí, svalů i dalších tkání.

K tomu se dá využít tolik anatomických dat, kolik jich lze získat z fosilií, ale přesnost závisí na tom, jak úplné pozůstatky jsou k dispozici.

Výsledkem je, že rekonstrukce podoby zvířat, jako je třeba slavný Tyrannosaurus rex, jehož fosilie se shromažďují více než jedno století, je mnohem přesnější, než u mnoha australských dinosaurů, u kterých je k dispozici často jen několik kostí a tak je zde větší prostor pro pouhé domněnky a odhady.

Měření parametrů

Pro zajímavost lze uvést, že navzdory častým zobrazením ve filmu tento veleještěr nikdy neběhal tak rychle, jak se soudilo.

Za pomoci počítačové simulace, kde kromě jiného sehrály významnou roli také údaje o váze a síle kostí, vědci z britské University of Manchester dokázali, že se pohyboval rychlostí maximálně 18 kilometrů za hodinu.

Větší rychlost by pro jeho kosti byla zátěž, kterou by nezvládly.

Druhou možnost při „vážení dinosaurů“ představuje měření určitých klíčových kostních parametrů, například obvodů pažní a stehenní kosti a porovnání dat s těmi, která jsou odebrána od dnes žijících zvířat.

Pomocí řady výpočtů pak lze získat představu, jakou tělesnou hmotnost mohly končetiny unést. Vědci však sami připouštějí, že tato metoda může být nepřesná zejména u největších druhů dinosaurů.

Výjimka potvrzuje pravidlo

Srovnání výsledků těchto dvou způsobů měření však někdy přineslo velmi rozdílné výsledky. To vedlo mnoho paleontologů k přesvědčení, že tyto dvě metody jsou v zásadním rozporu a vyhlídky na přesné výsledky jsou velmi nejisté. Nový výzkum však experty uklidnil.

Poté, co prošli více než 400 rekonstrukcí dinosaurů a jejich výsledky srovnali s údaji, získanými pomocí měření kostí zjistili, že obě metody obvykle dojdou k podobným odhadům tělesné hmotnosti a nesrovnalosti jsou spíše výjimkou, než pravidlem.

Rovnocenné metody

Zároveň docházejí k názoru, že rekonstrukce lépe vyjadřuje velikost konkrétního nalezeného exempláře, zatímco měření končetin může naznačovat velikost, které by daný druh ještě mohl dosáhnout.

Tyto metody by tak neměly být podle vědců nikdy považovány za protikladné, ale za navzájem se doplňující a diskuze o tom, která je lepší, jsou prý zcela bezpředmětné.