Mlýnek na lidské maso, jako pochod prasat na porážku. Tak by se dala charakterizovat kontroverzní bojová taktika, stojící na masivním útoku celých lidských vln. Má zvrátit poměr sil, místo toho ale boje prodlouží klidně i o několik let. Své o tom vědí i Američané hlavně z bojišť východní Asie…

Japonci v letech 1931 až 1945 systematicky připravovali půdu k praktikování této do jisté míry zvrácené bojové taktiky. Vojenský výcvik císařských bojovníků cílil také na vštípení absolutní a slepé poslušnosti vůči nadřízeným.

Nebylo výjimkou, že ostřílení poddůstojníci byli často ponižováni nezkušenými a arogantními mladými důstojníky. Hodnota vlastního života tak z nových branců rychle vyprchala, na druhou stranu se snížila i hodnota života nepřátel, což se v bojích hodilo.

Možná i díky tvrdému výcviku a silné indoktrinaci tak v roce 1942 Japonci kontrolovali značnou část jihovýchodní Asie. Ještě předtím si ale vojáci země vycházejícího slunce svou dravost vyzkoušeli na skomírajícím carském Rusku.

Psal se rok 1904, kdy Japonci po několikaměsíčním obléhání ovládli klíčový přístav východoasijské oblasti Port Arthur. Šlo ale o Pyrrhovo vítězství, Japonci totiž obětovali mnoho mužů, právě díky útokům lidských vln.

Tyto vlny předně několikrát za sebou útočily na ruské dělostřelectvo. Účastníci těžkých bojů popíšou výjevy z obléhání takto: „Šlo o hustou, nezdolnou hordu těl, pokrývající chladnou zem jako pokrývka.“

Opanují asijská bojiště

Bojová taktika Japonců v roce 1942 sestávala z prostého plánu. Žádoucí je nepřetržitá ofenziva bez ohledu na ztráty! Postup měl být zpravidla zakončen prudkým finálním zběsilým náporem několika vln vojáků.

Jedna vlna vázala hlavní síly fanatickým čelním útokem, mnohdy bez předchozího průzkumu, další vlny už se soustředily na obklíčení nepřítele. Proč taktika v roce 1942 vycházela?

Japonci tehdy bojovali proti méně zkušeným vojákům asijských bojišť, kteří neměli leteckou podporu. Na první pohled sebevražedná strategie tak dlouho nesla ovoce.

Dokud se do konfliktu masivněji nezapojili materiálně zabezpečení Američané… Až tehdy Japonci přešli do defenzívy.

Do boje znovu a znovu!

Protiofenziva Spojených států přišla záhy. Japonci stanovili jakousi svrchovanou národní obrannou sféru, do které spadala Barma, Malajsko, východní Indie, západní Nová Guinea, ostrovy Karolíny, Mariany a Kurily.

Tuto sféru bránili zuby nehty po dobu tří posledních válečných let s takovým odhodláním, jaké šokovalo celý svět. Obrovské ztráty na životech nikoho z armádních kruhů nevzrušoval, na možná jatka bylo přeci připraveno na 2 miliony vojáků.

Uplatňovaná doktrína útoku lidských vln za každou cenu ke konci války vypadala v praxi tak, že když jeden útok selhal, velitelé vydali rozkaz jednoduše ho opakovat až do totálního zničení oddílů!

Nutno podotknout, že tím Japonci Američanům extrémně komplikovali postup. Například při vylodění na Guadalcanalu na Šalamounových ostrovech v srpnu 1942 vedl japonský odpor ke zdlouhavým pozemním i námořním bojům.

Američané museli každou pozici dobývat jednotlivě, válka v Tichomoří se začala neúnosně vléct.

Od Barmy k Okinawě

Hrůzná podívaná se naskytla v zimě na přelomu let 1944 a 1945 také tehdy již vzpamatovaným britsko-indickým jednotkám v Barmě. Britové se zde potýkali s polonahými vyhladovělými japonskými jednotkami, které opakovaně poráželi.

Ty i přesto kladly další a další odpor a podnikaly sebevražedné protiútoky. Podobný výjev se odehrál také na ostrově Saipan na Marianech v červnu 1944. Američané zde narazili na tuhý odpor 43 000 Japonců.

Další zoufalý útok banzai (lidských vln) na ostrově proběhl ještě v červenci. Sebevražedný nápor způsobí obrovské ztráty na obou stranách.

Uběhlo pár měsíců, a hlavním bojištěm se stal strategicky veledůležitý ostrov Okinawa v až nebezpečné blízkosti japonských ostrovů.

Útočící děti

Poslední obranné centrum Japonska před samotnými ostrovy se stalo dějištěm urputných bojů. K jeho obraně bylo nasazeno přes 100 000 mužů, z nebe komplikovali dobývání ostrova navíc sebevražední letci kamikadze.

Japonská armáda nasadila na ostrově proti Američanům i dětské vojáky! Šlo o žáky 21 japonských středních škol ve věku od 14 do 17 let. Nešlo o záležitost dobrovolnou, žáci byli k boji krutě donuceni.

Polovina studentů byla zabita v boji, někteří přišli o život při sebevražedných útocích proti tankům. 2000 mrtvých studentů zahrnovalo i několik dívek-zdravotnic.

To už se dostáváme do nejkrvavější fáze strategické bitvy o Okinawu, ve které zemřelo nejvíc vojáků. V květnu 1945 podnikli Japonci protiútok na jihu s koordinovanou leteckou podporou, od června ale konečně pochopili, že boj je marný. Začaly se vzdávat první jednotky.

Raději atomovky

Přesto se taktika lidských vln nevyčerpala. I poslední červnové dny se objevilo několik japonských skupin, které se snažily zvrátit poměr sil. Marně. Celkové japonské ztráty na ostrově činily až 130 000 lidí, včetně civilistů.

Američané napočítali „jenom“ 8000 mrtvých. Úpornost Japonců, vysoké ztráty spojenců a nejisté vyhlídky na dobytí Japonska přinutily vojenské analytiky zasednou ke stolu. I díky taktika útoku lidských vln je nakonec přehodnotili.

Klasická invaze z moře tak nepřipadala v úvahu a americký prezident Harry Truman (1884–1972) sáhl po atomových bombách.