„Bude muzikantem a naši rodinu povznese do lepší společnosti,“ uvažuje pragmaticky Bernhard Mahler o svém synovi. Díky tomu se malý Gustav brzy dočká vlastního klavíru a učí ho jihlavští hudebníci.

Ani jako dospělý muž ale svému tátovi nezapomene, jak ho pořád do něčeho tlačil. 

V malé vesničce Kaliště u Humpolce se v létě 1860 prodere na svět Gustav Mahler (1860–1911).

Jeho otci Bernhardu Mahlerovi, jenž se stal majitelem zdejšího domu s hostincem, je ale vesnice brzy malá a rodinu přestěhuje do nedaleké Jihlavy. Má k tomu důvod.

V malé vísce je jediným člověkem, který se hlásí k německé národnosti, zato Jihlava je tehdy ze čtyř pětin německým městem. V novém bydlišti získává nejprve hokynářskou činnost a poté výčep lihovin. V rodině ovšem veselá atmosféra nepanuje.

Gustavova matka Marie je tělesně slabá, ale přitom přivádí na svět stále další a další děti. Z třinácti potomků jich ovšem hned sedm zemře v dětském věku. To na citlivého Gustava nepůsobí dobře.

Hádky na denním pořádku

Jako dospělý později vzpomíná, jak na úmrtí sourozenců reagovala jeho sestra Justina. „Po pohřbech tří bratrů kolem své postýlky přilepila svíčky, lehla si, svíčky zapálila a zavřela oči.

Napodobovala to, co třikrát za sebou viděla, dělala mrtvou a nemusela to být hra,“ píše současná autorka Ludmila Klukanová. Dětská úmrtnost je sice tehdy vysoká, ale překonat smrt mnoha dětí v rodině není snadné.

Mezi Bernhardem, který se žene hlavně za penězi, a Marií soustředěnou na starost o rodinu, proto panuje ovzduší plné hádek. I v tomhle napětí si ale otec všimne hudebního talentu svého syna. Pořídí mu klavír.

O jeho talentu píšou noviny

Gustav studuje na jihlavském gymnáziu. Sám sice říká, že „se tam ničemu nenaučil“, ale na gymnaziálních akademiích dostává šanci ukázat, co v něm je. Například v roce 1872 zahraje na klavír tak skvěle, že o něm píší i místní noviny.

Má nakročeno k úspěšné hudební kariéře. Když v roce 1875 opouští v šestém ročníku gymnázium, už dává hodiny klavíru a významné jihlavské rodiny si ho zvou k přehrávkám. Jeho otec může být nadšený, syn konečně pronikl mezi jihlavskou smetánku.

Rozporuplné pocity k tátovi

Správce zdejšího panství Gustav Schwarz pomůže 15letému chlapci dostat se na vídeňskou konzervatoř. Mladý hudebník odchází z Jihlavy, ovšem stále sem jezdí na svátky a prázdniny. Město navždy opustí až v roce 1889 po smrti otce a matky.

S sebou si tehdy odváží staré křeslo po otci, na kterého by ale nejraději zapomněl. Proč si tedy na něj ponechává památku? Jeho pocity vůči němu jsou hodně rozporuplné.

Na jednu stranu mu vyčítá, že ho neustále do něčeho tlačil, ale na druhou stranu si ho váží jako svého předka.