V roce 1915 publikuje český spisovatel Alois Jirásek v nakladatelství J. Otty svůj román Temno.

Příběh z doby kolem svatořečení Jana Nepomuckého v roce 1729 líčí poměry v českých zemích po bitvě na Bílé hoře, kdy jsou propagátoři nekatolické literatury trestáni.

Temno se stává symbolem doby, kdy česká literatura umírá na úbytě… Když 23. května 1618 vyhazují zástupci evangelických stavů z oken Pražského hradu Viléma Slavatu z Chlumu (1572–1652) a Jaroslava Bořitu z Martinic (1582–1649), ještě netuší, jaký sled událostí tímto činem dají do pohybu.

Nespokojenost s téměř 100 let trvající nadvládou Habsburků se přelije do stavovského povstání. Svobody si ale české země užijí jenom dva roky.

Nešťastná bitva

Konec všem nadějím udělá 8. listopadu 1620 nešťastná bitva na Bílé hoře. Na kopci, který tehdy ještě není součástí Prahy, se odehrají boje, jež rozhodnou o budoucnosti českých zemí na dalších 300 let.

Armáda katolické ligy a císaře Svaté říše římské definitivně poráží českou stavovskou armádu.

Evropou se pak přežene třicetiletá válka (1618–1648), která na jednu stranu bojiště staví vyznavače římskokatolické víry, na druhou potom stoupence reformačních vyznání jako kalvinismus a luteránství.

České země se po skončení války a uzavření vestfálského míru v roce 1648 vrací zpátky do náruče katolické rakouské říše.

Největší zbraní se stává slovo

Počet českého obyvatelstva ubude během války přibližně o jednu třetinu. Zatímco na začátku 17. století mají Čechy a Morava přes 2 miliony obyvatel, po skončení třicetileté války jich je asi 1,4 milionu. A všichni se musí hlásit ke katolické víře.

To, „co přivedlo národ z devíti desetin kacířský nazpět ke katolictví, nebylo hmotné násilí,“ upozorňuje český literární historik Josef Vašica (1884–1968). Dodává, že v tom byla „jará radostná síla obrozeneckého katolicismu, dávajícího se na cestu bezohledného výboje“. Katolíci pochopí, co je jejich největší zbraní. Slovo a knihy. V Čechách opět začínají působit jezuité, řád Tovaryšstva Ježíšova (v roce 1618 museli Čechy opustit).

Právě oni se stávají prodlouženou rukou protireformace. Největší kus práce odvádějí kněží na vesnicích.

Putuje krajinou

Jezuitským misionářem je i Jihočech Albrecht Chanovský (1581–1643). Jednoho letního večera pečlivě balí své knihy a nechává je naložit na vůz. Když si je jist, že už má všechno, nasedne ke kočímu a pobídne ho, aby práskl do koní. Zastaví až ve vesnici vzdálené asi 20 kilometrů od jeho současného působiště.

Putuje ode vsi ke vsi. Setkává se s různými lidmi, tu více, tu méně spokojenými. Někteří ho přivítají vlídně, jiní by mu nejraději viděli paty.

Cestou si prozpěvuje

„Nešlo o vnější obrácení a číselný úspěch, nýbrž o přesvědčení a vnitřní obrodu pravdou,“ vysvětluje Vašica přesvědčovací strategii jezuitů.

Chanovský obvykle sázel na děti a snažil se získat si jejich sympatie. „Maje vjíti do nějaké vsi, kde ještě nebyl znám, když byl již u humen, počínal zpívati nějakou českou pobožnou písničku, a tak zpívaje do vesnice vcházel, skoro tím způsobem, jako zpívají žebráci, když holdem chodí.

Zatím se sběhly děti, aneb zahlídl-li kde on sám některého hocha, ukázav mu obrázek, vábil ho k sobě, aby s ním šel a zpíval…,“ líčí jezuita Jan Tanner (1623–1694), Chanovského životopisec, lest, s jejíž pomocí se kněz dokázal vloudit do přízně venkovského publika.