Dlouhou prohrává na body a vypadá to, že jeho sen se rozplyne. Jenže Rocky Marciano není z těch, kteří se vzdávají předem. Vítězem se narodil a vítězem také zůstane. Bum!
Tvrdým pravým hákem přímo na bradu pošle soupeře do provazů a box má nového šampiona v těžké váze.
Dnem, kdy ve 32 letech pověsí boxerské rukavice na hřebík, se zrodí legenda. Jediný mistr světa v těžké váze, který odejde z profesionálního ringu neporažený. Dodnes se ho nikomu nepovedlo napodobit.
Baseball? Zapomeň!
První velkou bitvu svede už v 18 měsících. Soupeř? Těžký zápal plic. Zapotí se, ale vítězí. To se ještě jmenuje Rocco Francis Marchegiano (1923–1969).
Uběhne pár let a z potomka italských přistěhovalců je i díky domácí posilovně chlap jak hora, předurčený k tomu rvát se s kýmkoliv, kdo se mu postaví do cesty. Jenže o takovou kariéru on nemá zájem.
Miluje baseball, takže jestli má být v nějakém sportu hvězdou, tak v něm! Jenže dál než do školního týmu to nikdy nedotáhne, a tak chvíli pracuje jako závozník a prodavač obuvi, než v roce 1943 vstoupí do armády.
A zrodila se hvězda
Právě tady poprvé naplno přičichne k boxu. Ze začátku ho bere jen jako dobrou příležitost ulít se ze služby v kuchyni. Jak ale přibývá vyhraných amatérských turnajů, začínají si holubi na sportovních střechách šuškat o šikovném muži se železnými pěstmi.
Soupeře jimi zasypává tak drtivě, že si je málem oddělá ještě předtím, než vstoupí do profesionálního ringu. Naštěstí mu je dají dohromady během experimentální operace.
Nebýt toho, nemusel by se ani namáhat měnit si příjmení na Marciano, jelikož jeden promotér v Providence není schopen „Marchegiano“ vyslovit.
Louis předává žezlo
Mezi profesionály vtrhne Marciano v červenci 1948 jako zjevení. Rozdává jeden knokaut za druhým. Většinou hned v prvním kole. Na body vyhraje až teprve v sedmnáctém zápase!
Zúročí tak dřinu, kterou mu naordinuje pedantský trenér Allie Colombo (1919–1969). V těžkých, speciálně navržených botách zdolává Rocky denně hromady kilometrů, sílu úderů pak zvyšuje boxováním pod vodou. V říjnu 1951 přijde zkouška ohněm.
Souboj s legendárním Joem Louisem (1914–1981), Rockyho boxerským idolem. K zemi ho pošle v osmém kole. Radost z toho ale nemá. „Je mi to líto, Joe,“ klopí hlavu.
Je to ovšem právě zápas s Louisem, který Rockymu notně pomůže na cestě k vysněnému titulu šampióna v těžké váze.
Já neprohraju!
Den D nastane 23. září 1952. Tehdy na Marciana čeká na stadionu ve Filadelfii stávající mistr světa Jersey Joe Walcott (1914–1994). Hned v prvním kole jde Rocky k zemi. Poprvé v celé své kariéře.
Favorizovaný soupeř ho zasypává ranami a pomalu ale jistě směřuje k vítězství. Rockyho jedinou možností je spolehnout se na svůj strašlivý úder a Walcotta knokautovat. A to se mu také pár vteřin před koncem 13. kola podaří.
Pravačkou ho přiková k provazům a levačkou dorazí. Z prakticky prohrané bitvy je rázem nezapomenutelný triumf. Rocky Marciano je poprvé světovým šampionem. Tento titul mu už do konce kariéry nikdo nevezme, ačkoliv vyzyvatelů je celá řada.
Za návrat z boxerského důchodu mu pak slibují hory doly, Rocky se ale zlomit nenechá. Zůstane po něm neuvěřitelná zápasová bilance 49–0.
Místo narozeninové oslavy tryzna
Dělá pak ledacos. Komentuje box v televizi, podniká v gastronomii a baví se životem. Má rád lidi a oni mají rádi jeho. V Iowě, kam 31. srpna 1969 zamíří, pro něj blízcí připravují překvapení v podobě oslavy jeho 46. narozenin.
Ty připadají hned na následující den. Jenže noc předtím, kdy Marciano usedne do malého soukromého letadla, je počasí pod psa. Pilot Glenn Belz nemá navíc s létáním v takových podmínkách v podstatě žádné zkušenosti.
Jen pár kilometrů před přistáním zariskuje víc, než je zdrávo, a výsledkem je drtivý náraz do stromu. Ani on, ani Marciano, ani nejstarší syn jeho přítele Lewa Farrella (1907–1967) Frank nemají šanci přežít.