Napoleonovi padala k nohám drtivá část kontinentální Evropy. Nebylo tedy žádným překvapením, že chtěl pokořit i svého úhlavního rivala v podobě Velké Británie. To se mu ale nepodařilo.
V cestě mu totiž stál jiný, neméně geniální stratég, a to viceadmirál Nelson, který je dodnes ve své zemi uctíván jako národní hrdina.
Francouzské útočné plány počítaly kromě „starého kontinentu“ také s ovládnutím Blízkého východu, Asie nebo Latinské Ameriky. V Británii proto narůstaly stále větší obavy. Dva nesmiřitelné soky čekaly další krvavé střety.
Psal se 9. březen roku 1803, když při zasedání parlamentu předal Horatio Nelson (1758–1805) premiéru Henrymu Addingtonovi (1757–1844) načrtnutý lístek se vzkazem: „Kdykoli bude třeba, jsem váš admirál.“ Asi ani netušil, jak brzo jím opravdu bude. V květnu 1803 byla mezi Velkou Británií a Francií vyhlášena další válka.
Námořnické geny
Možná by invaze Napoleona Bonaparta (1769–1821) na britské ostrovy mohla být úspěšná, to by však v čele královského námořnictva nesměl stát legendární válečný taktik Horatio Nelson. Kde se v něm vlastně vzaly jeho unikátní schopnosti?
Nelsonova matka zemřela, když mu bylo pouhých deset let, přesto v něm však stihla probudit lásku k námořnictvu. „Matka často vyprávěla, jak strýc Maurice Suckling bojuje proti nepřátelskému francouzskému loďstvu.
Horatio s nadšením poslouchal rodinné zkazky o hrdinských činech svých předků na moři. Asi proto se v něm probouzely a rozvíjely sny o tom, jak bude jednou sám sloužit v královském námořnictvu,“ vzpomínala Nelsonova sestra.
Jelikož byl v Nelsonově rodině kladen velký důraz na povinnost, čest a odvahu, přijal Horatio tyto hodnoty za své. Právě z této doby pramení charakter unikátního stratéga, jehož řadí britská veřejnost mezi deset nejvýznamnějších osobností své historie.
„Zapálenost“ pro moře se v Nelsonovi později rozhořela na plné obrátky, a tak se po absolvování základní školy v Norwichi přihlásil v roce 1770 k námořnictvu. To mu bylo 12 let.
Ve 20 letech již zastával funkci kapitána poté, co se v letech 1775–1782 aktivně zapojil do války za nezávislost proti severoamerickým osadníkům.
Kariéra na vzestupu
Nelsonova „hvězda“ začala stoupat čím dál výrazněji. Za vítězné bitvy však musel čas od času zaplatit „daň“. Při úspěšném útoku proti revoluční Francii na Korsice přišel o pravé oko. To ale nemohlo Nelsonovu vítěznou náturu nijak nalomit.
Když v britských „barvách“ porazil francouzsko-španělskou flotilu v bitvě u mysu sv. Vincenta v roce 1797, byl záhy povýšen na kontradmirála. Posléze musel obětovat pravou paži během bitvy u Santa Cruz de Tenerife.
Významný úspěch na něho však čekal ve slavné bitvě u Abúkíru. Poté co tam zlikvidoval francouzské loďstvo, stal se z něj baron nilský. Bitva se odehrála 1. a 2. srpna roku 1798 při ústí Nilu do Středozemního moře poblíž egyptského města Abúkír.
Napoleon si byl vědom, že jeho revolucí oslabené námořnictvo nemá šanci na zdárnou invazi do Británie, proto chtěl alespoň znepříjemnit její zámořský obchod. Francouzská armáda se tedy vydala na plavbu napříč Středomořím v domnělém utajení před Brity.
Její viceadmirál François-Paul Brueys d’Aigalliers (1753–1798) však mimo veškeré plány zakotvil v abúkírské zátoce, nacházející se zhruba 23 kilometrů od Alexandrie. Právě zde byla flotila odhalena „mazaným“ Nelsonem a jeho loďstvem.
Jde to i zleva
Francouzi se sice mohli pyšnit mírnou převahou, co do počtu lidí i děl, to jim však nebylo nic platné. Chyběla totiž bojová zkušenost, kvalita důstojnického sboru a také potřebný výcvik. Nehledě na to, že konstrukce lodí byla velmi zastaralá.
Hlavním důvodem jejich porážky však byla nečekaná strategie Nelsona. Brueys d’Aigalliers chybně očekával britský útok z pravoboku, a proto umístil většinu děl na tuto stranu lodí.
Nelson však záhy pochopil, že na prvních pět řadových lodí lze útočit i z levoboku. A to se také stalo. Pět britských lodí tak úspěšně proniklo na levobok a zbývající eskadra útočila z pravoboku.
Francouzi se tak ocitli pod dvojí palbou, kterou neustáli, a vítězství Britů bylo na světě. Stejně tak jejich krátká nadvláda nad Středozemním mořem. Nejzásadnější bitva však Nelsona teprve čekala.
Strach z invaze
V roce 1805 již Napoleon dominoval téměř celé Evropě. Znovu ho tedy napadl smělý plán – invaze do Velké Británie. Tentokrát se jeho armáda v koalici se španělským spojencem snažila překročit Lamanšský průliv a následně chtěla zamířit do jižní Anglie.
Díky úspěšnému manévru britského královského loďstva však tento pokus ztroskotal. Francouzsko-španělské flotile tak nezbývalo jiné řešení než úkryt ve španělském přístavu Cádiz.
Napoleon zuřil a nechápal, proč nemohou jeho admirálové slavit vítězství také na moři. Pravdu zřejmě mají ti historici, kteří tvrdí, že se Bonaparte v námořních záležitostech příliš nevyznal.
Invaze tedy byla zrušena a armáda se obrátila na východ s cílem pokořit Rakousko a Rusko. Francouzsko-španělská flotila měla toto tažení podpořit, a proto dostala rozkaz, aby vyrazila na Středozemní moře.
To byla ideální příležitost pro Brity, jejichž námořní síla byla v okolí Cádizu značná. Rozhodli se tedy definitivně skoncovat s hrozbou Napoleonovy invaze a zaútočit. A kdo jiný by měl tuto rozhodující bitvu „režírovat“ než slavný viceadmirál Nelson!
Legendární bitva u Trafalgaru
Místem, kde se nakonec obě znepřátelená loďstva střetla, byl mys Trafalgar, ležící u jihozápadního pobřeží Španělska. Ke střetu došlo 21. října 1805. Horatio Nelson zde naprosto překvapil nepřítele využitím nové taktiky vedení námořního boje.
Tradice do této chvíle znala dvě dlouhé rovnoběžné řady plachetnic. Ty se proti sobě přiblížily na dostřel, natočily se bokem a začaly pálit. Každá loď měla většinou svého jednoho protivníka. Tuto zastaralou strategii Nelson „zbořil“.
Pověstný „Nelsonův chvat“ spočíval v myšlence, že se flotila zaměří na jedno konkrétní místo protivníka a zneškodní ho v co nejkratším čase. Dvě britské kolony tak zaútočily kolmo na řadu nepřátelských lodí.
Lodě obou stran vytvořily velké písmeno T. Touto metodou byla záhy nepřátelská linie rozdělena na menší části a posléze zcela zničena.
Zaplatil životem
O britském vítězství nemohlo být pochyb. Geniální Nelson, který svým mužům velel ze své vlajkové lodi Victory, však tuto bitvu nepřežil.
Když byl společně s kapitánem Thomasem Hardym (1769–1839) na velitelské palubě, zasáhl ho náhodný výstřel z menší francouzské lodi Redoutable.
Těžce zraněný byl následně přenesen do kajuty, kde se ještě před svou smrtí dozvěděl o konečném vítězství jeho námořnictva. „Polibte mě, Hardy,“ zněla jeho poslední slova předtím, než vydechl naposledy.
Bitva u Trafalgaru byla historicky posledním námořním střetem plachetnic. Britové svým vítězstvím definitivě odvrátili Napoleonovi invazní „choutky“ a stali se na více než jedno století nejsilnější námořní velmocí světa.
