Ačkoli tuto taktiku dovedl k dokonalosti už proslulý kartaginský vojevůdce Hannibal v době punských válek, inspirovat se jí nechali i Němci za 2. světové války. Co si vlastně máme představit pod souslovím taktika dvojité obálky?

O slavném vojevůdci Hannibalovi (247–183 př. n. l.) se toho napsalo mnoho, mnozí si jistě vzpomenou na údajný legendární přechod jeho válečných slonů přes Alpy.

I když neexistují neprůstřelné důkazy o vykonání tohoto mistrného kousku, jedno je zcela jisté. I kdyby nebylo slonů, Hannibal obohatil válečnou historii bravurním využitím taktiky dvojité obálky na bitevním poli u Kann v roce 216 př. n. l.

Klepeto, kleště, nebo dvojitá obálka

Léty prověřený bitevní manévr má mnohá označení. Kromě dvojité obálky se o něm mluví jako o pomalu se svírajících kleštích nebo klepítkách.

Funguje jednoduše – nepřítel se dostane do čím dál většího tlaku, který na něj vyvíjí soupeř postupným koordinovaným náporem obou křídel.

To však není vše, neodmyslitelnou součástí dokonalého provedení manévru je samozřejmě přímý boční útok a také nápor na zadní řady nepřítele. K tomu však dojde jen tehdy, pokud se soupeřovým kleštím skutečně podaří „docvaknout“ a nepřítele tím zcela obklíčit.

Zvrat v bitvě může nastat tehdy, když obklíčeným jednotkám přijde na pomoc vnější spřátelená strana a otevře jim „únikovou cestu“.

Nejlépe ji využil Hannibal

Historici se shodují. Géniem taktiky dvojité obálky byl Kartaginec Hannibal. Po přechodu Pyrenejského poloostrova zamířil do samého centra římské říše na poloostrov Apeninský, Řím se začal klepat strachy.

Druhá punská válka vyvrcholila v bitvě u Kann v dnešní Apulii. Početně mnohem silnější Římané zde utrpěli ostudnou a drtivou porážku. Ačkoli dějiny píší vítězové, genialitu nepřátel vypíchli i Římané a též řecký historik Polybius (200–118 př.

n. l.), zabývající se římskými dějinami. Hannibal prý nejprve obratně rozdrtil římskou jízdu, aby mohl napřít své síly na „tělo“ nepřátelské armády.

Zpočátku sice Římané suverénně postupovali kupředu a zatlačovali nepřátelské jednotky, tím se však jejich vojsko nebezpečně rozestoupilo a „zeštíhlilo“.

Z nenadání se tak na bitevním poli naskytl obrázek roztahujících se Římanů, po jejichž stranách se začínali šikovat muži Hannibala. Ti byli rázem po obou stranách římských křídel.

Následoval útok obou kartaginských křídel přímo na Římany, kteří se dostali do smrtícího sevření. Zadní řady neměly kam utéct, protože se na ně vrhla jízda Hannibala. Úniková cesta neexistovala. Došlo k masakru, který nemá v dějinách válčení obdoby.

Oprášili ji nacisté

Blesková válka Němců spočívala také v dovedení dvojité obálky k dokonalosti. Druhá světová válka se tak chtě nechtě zasloužila o to, že se tato taktika stala komplexní a multidisciplinární záležitostí.

Klasické pozemní útoky „pěšáků“ byly doplněny leteckou podporou z nebes, silným dělostřelectvem a dalšími mechanizovanými jednotkami. Nezbytnou roli v úspěšném tažení a provádění manévrů hrála též efektivní rádiová komunikace.

Účinná komunikace zprostředkovávala rozkazy, pomáhající k uzavření kleští a k podlomení bojové morálky nepřítele.

Jízda na východní frontě

Není totiž hrozivější zprávy pro několikatisícové sovětské město, než že jej obkličují jednotky nacistického Německa.

Své by o tom mohli vyprávět například obyvatelé ukrajinského Kyjeva v roce 1941. Operace Barbarossa měla za cíl pokořit sovětského obra několika útočnými liniemi.

A ačkoliv se v kyjevském případě nejednalo o klasické, tradiční využití taktiky dvojité obálky, účinnost německého postupu byla až děsivá.

Komplexním obklíčením města a odříznutím zásobovacích i únikových cest se vojákům Osy podařilo zajmout více než půl milionu Sovětů! Šlo o vskutku epochální výkon. Nikdy jindy se nacistům nepodařilo zajmout takový počet nepřátelských vojáků.

K této systematické hrozivé taktice se Němci uchýlili také v bitvě u Smolenska v roce 1941, ve druhé bitvě u Charkova v roce 1942, v obou případech si pomyslné vavřínové věnce vítězství kladli na hlavu právě nacisté.