Komu připadne trůn římského krále po smrti Richarda Cornwallského (1209–1272) v roce 1272? Přemysl Otakar II. vycítí svoji šanci. Zdá se, že i kurfiřti budou hlasovat v jeho prospěch.
Jakmile ale dojde 27. září 1273 k volbě, nedostane Přemysl Otakar II. (1233-1278) ani jeden jediný hlas! Přestože mu dali příslib, ve skutečnosti nemají zájem, aby se na římský trůn posadila silná osobnost jeho formátu.
Raději dají přednost tehdy bezvýznamnému Rudolfovi I. Habsburskému (1218–1291). Přemysl se o výsledku volby dozví během vítězného tažení do Uher. Je vzteky bez sebe. „Volba je neplatná,“ prohlašuje rozzuřeně.
Dokonce obviňuje kurfiřty a svůj protest adresuje i papeži Řehoři X. (1210–1276). Ten od něj ale dává ruce pryč.
Se sokem se odmítá bavit
Rudolf prohlašuje, že chce uspořádat říšská léna. Některá prý byla zcizena. Všichni tuší, kam tím míří. Naplno to ale řekne až o rok později na norimberském sněmu. Přemysla Otakara II. tam obviní, že Štýrsko, Chebsko, Rakousko a Korutany drží protiprávně.
„Dosud jste nesložil římskému králi hold a nepřevzal své země v léno,“ vyčte mu také. A dodá, že pokud se tak nestane nejpozději do roka a do dne – tedy do ledna roku 1275, o svá léna přijde. Uražený Přemysl se ale s Rudolfem nechce bavit.
Habsburk se zařídí po svém, zbaví svého soka lén i úřadu arcičíšníka, který mu náleží. Nad neposlušným králem v květnu 1275 vyhlásí říšský acht.
Hned poté ho následuje i arcibiskup Werner Mohučský (1225–1284) s církevní klatbou a vyloučením z církve. Jenže českého panovníka tím k poslušnosti nepřinutí.
Ponížení se skřípajícími zuby
V červnu proto následuje vyhlášení aberachtu. Poddaní mohou panovníkovi vypovědět poslušnost. Už k tomu dochází, a to ve Štýrsku a Korutanech. Je jasné, že situaci už nevyřeší nic jiného, než boj. Rudolf sbírá žoldnéře a táhne do Čech.
Přemysl Otakar II. se mu sice postaví, jenže jeho situaci zkomplikuje povstání domácí šlechty, které vedou odbojní Vítkovci. Nezbude mu proto, než se Rudolfovi podvolit.
Přísaha věrnosti
26.listopadu 1276 mu v jeho ležení u Vídně přísahá věrnost. „Taková pohana,“ skřípe ovšem zuby. Ztrácí všechno, co během života dobyl. Zůstávají mu jenom české země. Rudolf po něm navíc chce, aby zaručil vůdcům povstání beztrestnost.
I když to Přemysl slíbí, závazek nedodrží. Prohlásí: „Zlomím vzdor velmožů, i kdyby po pražském mostě už neměl chodit jediný z nevěrných Čechů a popravčí Petřín zrudl panskou krví…“ Jenže šlechta si stěžuje Rudolfovi.
Nesmí ani zvonit zvony
Zůstává pouze otázkou času, kdy dojde k rozhodující bitvě mezi Přemyslem a Rudolfem. Když 26. srpna 1278 na Moravském poli umírá Přemysl Otakar II. zde po krvavé řeži, stále ještě je na něj uvalena církevní klatba.
Mimo jiné to znamená, že nemůže být řádně pohřben. Nesmí se za něj sloužit zádušní mše. „Nebylo povoleno ani zvonit hranu,“ vysvětluje současný rozhlasový publicista Josef Veselý.
Odvezou tedy mrtvolu do vídeňského minoritského kláštera, kde vyjmou vnitřnosti a pohřbí alespoň srdce. Teprve když v dubnu roku 1279 církev zruší klatbu, dovolí Rudolf I. Habsburský převoz mrtvého Přemyslovce do Znojma. Do pražského hrobu jsou ale jeho ostatky uloženy až v roce 1296.
