Do sklepení uprchlického tábora vtrhnou tři japonští vojáci. Jeden z nich chce znásilnit devatenáctiletou Číňanku Li. Dívka, která je v sedmém měsíci těhotenství, se zuby nehty brání. Dva z trojlístku ji bodají do nohou, břicha i obličeje. Li přijde o dítě, ale zázrakem přežije.

Japonské císařství touží hrát v Asii první housle a jejich hlavním protivníkem se stává Čína. Nestačí jim Mandžusko. Chystají invazi na jih.

30. července 1937 dobydou Tchien-ťin, o den později Peking. Bitva o Šanghaj zaměstná bojovníky ze Země vycházejícího slunce až do 12. listopadu. Vztek Japonců, že se nepřítel nechce rychle podvolit, sílí.

Míří na Nanking, od roku 1928 hlavní město Čínské republiky. V metropoli tou dobou působí jako obchodníci ve firmách a úředníci v institucích Evropané i Američané. Někteří už utíkají, Japonci sem totiž občas posílají pozdravy v podobě pumových náloží.

Jiní ale zůstávají navzdory nelehké situaci. Nakonec tu zbyde 22 statečných.  Pozorně sledují postup Japonců a je jim jasné, že se schyluje ke krveprolití. Nečekají ale s prázdnýma rukama, co přijde.

Inspirují se u francouzského jezuity Roberta Jacquinota de Besangeho (1878–1946), který založil v Šanghaji uprchlickou zónu. Připravují podobný projekt.

Svastika otevírá dveře

Nankingskou bezpečnou zónu v o rozloze 3,68 km2 otevírají 8. prosince 1937. Je na čase, Japonci se blíží a za sebou nechávají vypálené vesnice i města.

Do čela Mezinárodního výboru pro Nankingskou bezpečnou zóny se staví Němec John Rabe (1882–1950).  Azyl, který poskytuje, ale není zcela bezpečný.

Když Japonci 13. prosince 1937 dobydou Nanking,   zkoušejí proniknout do prostoru vyhrazeného uprchlíkům. A těch sem míří tisíce. Rabe pomáhá, kde to jde. Jenom na pozemku svého domu poskytne útočiště asi 600 Číňanů.

Bílou páskou se svastikou na paži dává najevo svoji příslušnost k fašistické Ose Berlín-Řím-Tokio, jejíž součástí se Japonsko stalo roku 1936. Hákový kříž funguje jako ochranný amulet.

Když jeden z Japonců vytáhne na Rabeho pistoli, jeho spolubojovník ho okřikne: „Zadrž! Je to Němec.“ Muž tak nechá ruku znovu klesnout. Zabít Němce, to by mohlo mít nepříjemnou dohru.

Zvrhlá soutěž

Rabe ale nemůže být všude. A Japonci toho využívají. 14. prosince 1937 se na titulní stránce japonského listu Tokio Niči Niči Šimbun objevují dva japonští poručíci Tošiaki Mukai a Tsuyoši Noda.

Noviny barvitě popisují soutěž, kterou se důstojníci baví. „Kdo z nás dřív zabije stovku Číňanů?“ předhánějí se ve stínání nevinných čínských civilistů ostrým samurajským mečem. Za nimi zůstává les mrtvých. S uťatými hlavami pak pózují jako s trofejemi.

Radostně si sdělují nová skóre mrtvých. Když jim je stovka málo, posunou si hranici na 150. V nankingských domech Japonci zřizují „zvláštní relaxační zařízení“. S relaxací ale nemá nic společného.

Po ulicích chytají mladé a hezké Číňanky, odvádějí je sem a násilím je tu drží jako sexuální otrokyně pro japonské vojáky.

1000 znásilnění za den

„Nikdy předtím jsem neviděl a neslyšel o takové brutalitě,“ píše si rozhořčeně 19. prosince 1937 o událostech do svého deníku misionář James McCallum. „Odhadujeme nejméně 1000 případů v noci a mnoho i přes den.

V případě odporu nebo projevu nesouhlasu následuje bodnutí bajonetem nebo kulka,“ líčí kruté násilí na ženách. Dívky proto raději tupě snášejí bolest a utrpení. Věří, že tak alespoň přežijí.

 Naštěstí řada žen najde pomoc…Američanka Wilhelmina Vautrinová (1886–1941), do této chvíle děkanka pro studium Univerzity Ťin-ling ze dne na den přeměňuje univerzitní areál v útočiště žen a dětí. K ruce má dvě čínské kolegyně.

Ve třech dokážou udělat neuvěřitelný kus práce, neustále pomáhají čínským ženám. Na nohou jsou přitom od rána do noci.

Trpí výčitkami

Teď právě Vautrinová brání mladičkou krvácející Číňanku, která z posledních sil vběhla do areálu školy. Dostane se jí tu ošetření. „Táhněte pryč!“ křičí na Japonce a bere do ruky tyč. Naštěstí se jí povede je na chvilku zahnat.

Spousty žen dokáže ubránit před znásilněním. Číňanky na ni zírají jako na svatý obrázek. Vrací se pak zpět do USA, ale obrázky plné utrpení a smrti už z mysli nevyžene. „Mohla jsem zachránit víc lidí,“ vyčítá si.

Dlouhodobý stres z vysilující práce si na ní vybere svoji daň v podobě silných depresí. 14. května 1941 nakonec v psychiatrické léčebně spáchá sebevraždu.