Vládli přísně a jejich krutost se často projevovala i ve vztahu k vlastním dětem. Kteří významní panovníci se uchýlili k tomu nejhoršímu – vraždě vlastních potomků? Co je k tomu vedlo?
Herodes I. Veliký (zřejmě 73–4 př. n. l.)
Judea, malé království mezi Římskou a Parthskou říší, si uchovala svoji nezávislost na Římu. Když zde probíhal bratrovražedný boj o trůn, ucítil svoji příležitost Antipatros Idumejský (400–43 př. n. l.), jež se následně stal správcem Judeje.
Byl to skvělý a předvídavý diplomat, na trůn pomohl například i Kleopatře. Své syny nechal i obřezat, ač to mezi Idumejci, násilně požidovštěnými, nebylo zvykem. Měl však s nimi své plány.
Když byl otráven a jeho starší syn zabit, přešla správa území na jeho mladšího syna Heroda.
Po vraždě manželky se změnil v paranoidního tyrana
Když se k Jeruzalému přiblížili Parthové, unikl Herodes jisté smrti tím, že i s rodinou prchl do pevnosti Masada. Poté se vydal pro podporu do Říma, odkud se vrátil již jako král Judeje, Herodes I. Veliký.
Aby si upevnil své postavení, vzal si za ženu krásnou Mariammé z tradičního vládnoucího rodu Hasmoneovců, jež odvozovala svůj původ až od krále Davida. Zavrhl kvůli ní i svoji první ženu Dóris a prvorozeného syna Antipatera.
Mariammé mu povila další dva syny, Alexandera a Aristobula. Přesto na ni velice žárlil, a když se dozvěděl o její údajné nevěře, nechal ji popravit. Její smrt ho změnila v paranoidního tyrana. Následně měl i další manželky, žádnou už ale tolik nemiloval.
Ze strachu o život nechal zabít tři své syny
Ve stáří se jeho zdravotní stav začal zhoršovat, zřejmě trpěl selháváním srdce a ledvin. Na těle se mu proto tvořily boláky, do kterých mu mouchy nakladly vejce a lezli z nich červi. Za své nástupce chtěl určit dva syny, které mu porodila Mariammé.
Prvorozený syn Antipater jej ale přesvědčil, že bratři chtějí pomstít smrt matky a zavraždit ho. Herodes mu uvěřil a nechal poslední dva prince z rodu Davidova popravit. Za svého nástupce poté ustanovil Antipatera.
Ten byl ale příliš nedočkavý a vládu se pokusil převzít dříve, než jeho otec vydechl naposledy. To Heroda rozčílilo a nechal ho pár dní před svou smrtí také popravit. Vládu nad Judeou si pak rozdělili jeho další synové.
Konstantin I. Veliký (272–337)
Jeden z nejvýznamnějších římských panovníků pozdní antiky. Císařem byl od roku 306, následně od roku 324 až do své smrti pak nezpochybnitelným vládcem celé Římské říše. Byl to právě on, kdo se zasloužil o její pokřesťanštění.
Když v roce 284 nastoupil na trůn císař Diocletianus (244–316), spustil jedno z největších pronásledování křesťanů v dějinách, se kterým Konstantin sice nesouhlasil, ale zřejmě se na něm podílel. Císař rovněž vytvořil nový systém vlády, tzv.
tetrarchii neboli čtyřvládí, nad Římskou říší, jež byla již tak rozlehlá, že ji nemohl řídit jediný člověk.
Jediný vládce celé Římské říše
V čele země tak stanuli dva augusti, Diokletianus a jeho přítel Maximianus (250–310), oba pak jmenovali své zástupce, caesary, kterými byli Constantius I. (250–306), otec Konstantina, a Galerius (250–311).
Po odchodu Diokletiana do ústraní se rozhořel vleklý boj o moc, ze kterého nakonec vyšel vítězně právě Konstantin. Byl to také on, kdo zastavil pronásledování křesťanů, když vydal roku 313 Edikt milánský.
V roce 324 se pak rozhodl přesunout sídlo z Říma do Konstantinopole (dnešního Istanbulu).
Nechal zabít tchána, švagry, manželku i syna
Konstantin rozhodně nebyl vzorem příkladného křesťana, ostatně pokřtít se nechal až těsně před smrtí. Jeho obrácení na víru tak bylo zřejmě spíše důsledkem politického pragmatismu než náboženského přesvědčení. Byl to chladně uvažující a podezřívavý člověk.
Bez výčitek nechal zabít svého tchána i dva švagry. Ani další rodinné vztahy nebyly ideální. Konstantinova druhá manželka Fausta, aby zajistila trůn pro své tři syny, falešně obvinila Crispa, císařova syna z prvního manželství, že se ji pokusil znásilnit.
Za to ho nechal Konstantin popravit. Když se ale dozvěděl pravdu, nechal Faustu zavřít do přetopené lázně, kde se udusila. Další z teorií říká, že nechal oba zabít poté, co je přistihl při nevěře.
Filip II. Španělský (1527–1598)
Byl jediným legitimním synem císaře Svaté říše římské, Karla V., jež se dožil dospělosti. Zároveň byl prvním oficiálním králem Španělska.
Díky sňatku s anglickou královnou Marii I. Tudorovnou (1516–1558), nevlastní sestrou Alžběty I., se stal i anglickým králem, spoluvládl s manželkou. Po její smrti se ucházel také o ruku Alžběty, ale nepochodil.
První Filipovou manželkou byla jeho sestřenice Marie Portugalská (1527–1545), se kterou měl stejné prarodiče. Z manželství vzešel syn Karel, po jehož porodu matka zemřela.
Pravděpodobně právě blízká příbuznost rodičů byla příčinou psychických i fyzických obtíží dědice španělského trůnu.
Následník neschopný vládnout
Karel Španělský (1545–1568), přezdívaný don Carlos, měl deformovaná záda, pravou polovinu těla méně vyvinutou než levou a k tomu kulhal.
Jeho duševní porucha spočívala v nepřiměřených návalech vzteku a násilí, jež v dětství projevoval vůči zvířatům, později i lidem. Týral koně a na sloužící útočil nožem či je vyhazoval z okna.
Když na něj při procházce Madridem někdo omylem vylil z okna vodu, nechal dům vypálit. Vzdělání dona Carlose nezajímalo, stěží se naučil číst a psát, chtěl však stanout v čele vojska a prosazovat svou moc.
Jeho otec ho sice roku 1560 uznal jako dědice trůnu, ale sám později pochopil, že vládnout Karel nikdy nebude schopen.
Šílenec, týrající lidi i zvířata, musí být odstraněn
Karlův psychický i fyzický stav se zhoršil roku 1562, když si zřejmě po pádu ze schodů poranil hlavu a trpěl občasnou ztrátou zraku. Lékaři mu museli odstranit část lebky, aby ho zachránili. Poté se stal mimořádně divokým a nepředvídatelným, navíc hodně pil.
Roku 1567 se pokusil utéct do Nizozemí, bylo mu v tom ale zabráněno. Od ledna 1568 ho nechal Filip, ač nerad, uvrhnout do domácího vězení. Proti tomu Karel protestoval hladovkami prokládanými obžerstvím, což podlomilo jeho již tak chatrné zdraví.
Není jisté, zda zemřel na důsledky poruchy příjmu potravy, kterou si při internaci vypěstoval, nebo byl na příkaz otce otráven. Zemřel dva týdny po svých 23. narozeninách.
Ivan IV. Hrozný (1530–1584)
První ruský car má přídomek „Groznyj“, což se do češtiny překládá jako hrozný, v ruštině to ale může znamenat i majestátní, silný či hrozivý. A Ivan IV. byl obojí.
Na jedné straně patřil mezi nejschopnější a nejvzdělanější ruské panovníky, na straně druhé však jeho mysl ovládala paranoia, postupně se u něj rozvinula i schizofrenie.
Trpěl přehnaným strachem o svoji osobu, kvůli čemuž proslul nesmírnou krutostí, kterou projevoval proti skutečným i domnělým nepřátelům. Později ji obrátil i vůči vlastní rodině.
Zmlátil těhotnou snachu a zabil vlastního syna
Nejkrutějšího činu se dopustil 16. listopadu 1581, kdy surově zbil svoji snachu Jelenu Šeremetěvovou, jež byla tou dobou ve vysokém stupni těhotenství. Dle Ivanova názoru chodila po paláci (pouze ve vlastních komnatách) nedostatečně oděná.
Mladá žena v důsledku carovy surovosti potratila. Když jí její manžel, Ivanův syn a dědic Ivan Ivanovič (1554–1581), přispěchal na pomoc, otec ho smrtelně zranil železnou holí. Poté se zhroutil a pronásledovaný výčitkami svědomí chodil po Kremlu a vyl jako vlk. Carevič upadl do bezvědomí a po čtyřech dnech zemřel.
Otrava matky, cesta k moci i láska
Ke špatnému psychickému stavu cara přispělo několik událostí. O otce přišel Ivan Hrozný ve věku pouhých tří let. Regentskou vládu vykonávala jeho matka Jelena Glinská, která byla později zřejmě otrávena. Ivan z toho podezíral bojary, nejvyšší ruskou šlechtu.
Rusko tou dobou upadlo do chaosu, ze kterého jej vysvobodil až Ivan, který se ve 13 letech fakticky chopil vlády.
O čtyři roky později byl roku 1547 korunován prvním ruským carem a oženil se se stejně starou Anastasii Romanovnou (1530–1560), kterou skutečně miloval.
Právě jí se zpočátku dařilo držet jeho špatné vlastnosti na uzdě, díky čemuž Rusko prošlo celou řadou pozitivních reforem.
Po smrti manželky se stal zlomeným krutým mužem
Po úspěšném dobytí dvou tatarských území nechal například Ivan IV. v Moskvě vystavět chrám Vasila Blaženého, pozoruhodné architektonické dílo. Navázal obchodní vztahy s Anglií, takže se do Ruska dostal knihtisk.
Po smrti milované manželky roku 1560, jež byla zřejmě otrávena, se ale carův psychický stav začal rapidně zhoršovat. Všude viděl jen zradu a spiknutí, mstil se celému světu.
Měl si dokonce nechat každý den přivést 500 až 1000 nebožáků, které pak pro svoje potěšení nechával mučit. Usiloval o prosazení samoděržaví, ruské formy absolutistické vlády, při níž je nejvyšší moc soustředěna do rukou cara, jehož vůle je zákonem.
Petr I. Veliký (1672–1725)
Narodil se jako pátý syn ruského cara Alexeje I. (1629–1676). S jeho nástupem na trůn se tak příliš nepočítalo. Jeho dva nejstarší bratři ale zemřeli ještě za vlády otce, po něm na trůn usedl třetí bratr, Fjodor.
Petr byl odeslán do Preobraženého poblíž Moskvy, kde vyrůstal. Churavý Fjodor ale zemřel po šesti letech vlády. Na trůn dosedl Petrův poslední bratr Ivan, který byl ale těžce nemocný, a proto vlády neschopný.
Petr se stal formálně jeho spoluvládcem, ve skutečnosti činil všechna rozhodnutí sám, ač zpočátku podléhal vlivu své matky.
Zapudil manželku a oženil se s dcerou sedláka
V roce 1689 se na její nátlak oženil s Jevdokijí Fjodorovnou Lopuchinovou, s níž měl syna Alexeje Petroviče (1690–1718). Manželství nebylo šťastné, a tak manželku brzy zapudil a poslal do kláštera.
Samostatným vládcem Ruska se stal roku 1696. Usiloval o řadu reforem, inspiroval se Evropou. Modernizace země se mu zdařila, díky němu vstoupilo Rusko mezi skutečné evropské velmoci.
Později se oženil se svojí milenkou Martou Skavronskou, prostou dívkou, se kterou měl už před svatbou dvě dcery. Manželka přijala jméno Kateřina I. Alexejevna a od roku 1724 spoluvládla se svým manželem. Porodila mu 11 dětí, ale dospělosti se dožily jen dvě nejstarší dcery.
Nezvedený Alexej se chtěl vzdát trůnu
Petrův syn Alexej byl sice inteligentní, ale líný a náladový chlapec, car mu navíc jako vychovatele určil svého oblíbence, knížete Alexandra Menšikova (1673–1727), který byl hrubián bez vzdělání a kulturního rozhledu.
Alexej neměl žádný zájem o politiku a vojenství, byl pasivní a přehnaně zbožný. Před otcovými příkazy se utíkal do nemoci. V roce 1711 se musel oženit, manželku však zanedbával.
Ta mu porodila dceru Natálii a syna Petra II. (jeho osobou vymřeli Romanovci po meči). Alexej si však místo toho raději užíval radovánek se svojí milenkou. Chtěl se vzdát trůnu a žít s ní v klidu na venkově.
Plánoval syn vzporu proti otci?
Když otec na syna naléhal, aby se věnoval politice, skrýval se v Evropě. Otec jej však vypátral a přesvědčil k návratu do vlasti. Při přijetí v Kremlu 14. února 1718 mu slíbil odpuštění, pokud se vzdá trůnu.
Poté, co Alexej souhlasil, dal ale mučit všechny, kteří synovi s útěkem pomohli. Krutému mučení v petropavlovské pevnosti v Petrohradě, který car založil, se nevyhnul ani Alexej. Docházelo k němu vždy za přítomnosti jeho otce.
Ten ho vinil z údajné vzpoury proti němu a z podpory staromilců, kteří chtěli vrátit Rusko do stavu před Petrovými reformami.
Začátkem července byl Alexej uznán vinným a odsouzen k trestu smrti, ale před jeho vykonáním dne 7. července zemřel, pravděpodobně na následky mučení.
