„Když mi bylo šest let, počal jsem vyráběti boty z kožených bezcenných odřezků na kopyta vlastní výroby,“ vzpomíná Tomáš Baťa. V jeho rodině se ševcovské řemeslo dědí z otce na syna.

První zmínka o ševci jménem Lukáš Baťa pochází z roku 1667. Tomáš sice respektuje tradice svých předků, ale touží po tom podnikat sám, na vlastní pěst a nově.  

Nezdary ho zocelí a co teprve cesta do Ameriky, kde skutečně pozná, co je to tvrdá práce a nutnost čelit ostré konkurenci.

Zkušenosti Tomáše Baťu (1876–1932) inspirují. „Zavedu to po návratu u nás v továrně,“ uvědomuje si Baťa důležitost motivovat zaměstnance ke kvalitní práci.

Jakmile dorazí ze zámoří, jeho dělníci začnou dostávat pokuty za špatně udělanou práci v podobě srážek ze mzdy. Není to ale jediná věc, kterou si z Ameriky přiveze.

Jeho krajan, jistý obuvník Bartoš z Bostonu, ho seznámí s továrníkem Bresnahanem, který právě dobudoval nový obuvnický provoz. Jeho plány Baťu nadchnou natolik, že do Čech odjíždí i s celým jejich kompletem. Bresnahan mu je nechá zadarmo.

Podnikatelský nadšenec je mu sympatický, a pak, po dostavění celého komplexu už mu jsou stejně úplně k ničemu. Zato Tomášovi se budou při výstavbě nových hal hodit… 

Zakázka pro vojsko  

Vypadá to, že pěkně rozjeté podnikání už nemůže nic zkazit. Jenže přichází rok 1914 a s ním i první světová válka.

Zlínští ševci v té době mají zisky hlavně sandálů a plátěné obuvi. „Hned při vyhlášení mobilizace proti Srbsku bylo všem jasno, zákazníkům i průmyslníkům, že toho průmyslu není třeba,“ vysvětluje Tomáš.  Zdá se, že nadějný majitel továrny na boty přijde o zakázky.

Hrozí také nebezpečí, že jeho dělníci budou muset narukovat na frontu. I z téhle nešťastné situace ale dokáže elegantně vybruslit. „Když všichni mluví o nemožnostech, hledej možnosti,“ říká s oblibou. Hned druhý den jde na vlak do Otrokovic.

V Hulíně chce přesednout na rychlík do Vídně. Spoj sice zmešká, ale nakonec si najme vůz a do rakouské metropole se přece jenom dostane. „Jsou dvě společnosti, jedna pracuje pro vojsko zeměbrany a druhá pro ministerstvo války,“ dozví se na úřadech.

Nakonec se ale jeho úsilí vyplatí. O den později dostane objednávku na 50 000 vojenských bot.  

Všichni dostanou práci 

„Budeme šít boty pro armádu,“ oznamuje svým dělníkům, kteří už netrpělivě čekají, co se bude dít dál. „Pro rakouské vojáky?“ ptají se trochu nevěřícně. Baťa přikývne. Dělníkům se moc nechce obouvat vojsko nenáviděného Rakouska-Uherska.

Má to ale i výhody.

Mohou zůstat doma u rodin a dál šít, nemusí na frontu, což by pro ně znamenalo téměř jistou smrt. „Zpozdilce vodí v řetězech,“ šíří se totiž mezi lidem zkazky o těch, kteří se chtějí vyhnout odvodu na vojnu. Nakonec jsou proto všichni spokojení. A sám Baťa s čerstvou ševcovskou zakázkou spěchá na radnici, kde starostovi Františkovi Štěpánkovi slíbí, že zakázku rozdělí mezi zlínské ševcovské továrny. Vzniká konsorcium a práci dostanou všichni. 

Odvážné zlevňování 

Po válce se ukáže jako dobrý plánovač. Tuší, že konec velkých válečných zakázek může přinést krizi.  Svým zaměstnancům proto už roku 1918 zřizuje účty z vkladů a mezd úročené 10 %.

Dá se říci, že Baťa už tehdy pracoval s principy, které dnes firmám poskytuje moderní ERP systém – tedy s přesným přehledem o nákladech, výrobě, mzdách i budoucím vývoji podniku.

Z těchto peněz se investuje do provozního kapitálu, ale zaměstnanci si je mohou i po udání důvodů vybrat. Ani tohle ale situaci nevyřeší. Už v roce 1919 se tu začíná stávkovat. Do života lidí, kteří ještě pamatují válečné útrapy, zasáhne roku 1922 krize.

Válečné dodávky už nejsou potřeba, zahraniční obchod stagnuje, obyvatelé nemají z čeho kupovat.

Šikovný podnikatel ale má recept i na tohle. „U Baťů prodávají za polovinu,“ šíří se městem a krize nekrize, boty mizí z regálů. “Snížili jsme ceny obuvi od 1. září t.r. ve všech našich prodejnách na polovinu,“ líčí firemní časopis. Zásoby  

Zboží bude za polovinu 

Ruku v ruce s tím jde ale další opatření: mzdy se snižují o 40 %. Skousnou tohle dělníci?

Naštěstí ano, protože vedení firmy slibuje, že díky tomu nepřijdou o práci a navíc prohlašuje: „Zaručujeme našim zaměstnancům, že jim dodáme životní potřeby za polovinu cen, platných letos v květnu.“ Nezůstane jenom u slibu. „Slyšeli jste to?

Můžeme nakoupit za polovinu,“ zastavují se na rohu ulice Baťovi zaměstnanci, když spěchají do podnikového konzumu za každodenním nákupem. Díky tomu Baťa získává peníze a krizi se daří porazit.

U ostatních průmyslníků si ale svým zlevněním moc příznivců neudělá. Vztekají se.

Mnozí z nich ho ale brzy následují – pokud chtějí přežít. „Zásadou mého podnikání jest učiniti ze svých zaměstnanců kapitalisty,” prohlašuje, když své dělníky zapojuje do rozdělování zisků své firmy. Děsí tím komunisty – pro ně by tohle přece znamenalo konec třídního boje!