„Pustili tam lidi leda kvůli tomu, aby se předvedli, co tam všechno mají,“ kritizují vídeňští měšťané na konci 18. století nově otevřenou knihovnu. Jejich protesty brzy pomohou ke zjednání nápravy a prodlužuje se i doba, kterou je zde možné strávit.  

I když se za základ rakouské dvorní knihovny považuje evangelium Jana z Troppa z roku 1368, mezník v jejích dějinách tvoří rok 1575, kdy knihovník Hugo Blotius (1534–1608) katalogizuje asi 9000 knih.

Veřejnou se knihovna stává po dokončení nového sálu v roce 1730– chodí sem hlavně cestovatelé a diplomaté. 

Kritika je nemine

Knihovnu, která je v 18. století otevřena od 8 do 12 hodin, lidé kritizují.

V roce 1781 se ve vídeňských novinách objevuje článek, že „není určena k požitku, ale kvůli prestiži.“ Čtenáři žádají, aby sloužila jim a po nástupu císaře Františka Josefa I. (1830–1916) na trůn si vyžádají prodloužení otevírací doby do večera. 

Komentuje každý spis

Osobní lékař Marie Terezie Gottfried van Swieten (1733–1803) roku 1780 vytváří nejstarší katalog ve formě doplňovacích karet. Kromě toho zajišťuje nákup knih a stává se předsedou komise pro jejich cenzuru. Spisy v knihovně komentuje, třeba:

„nic špatného, ale nic užitečného,“ ale také „nechutné, zakázané.“ 

Chce všechny knihy

26.srpna 1624 vydává rakouský císař Ferdinand II.(1578–1637) patent, podle něhož má do knihovny putovat kopie každé vydané knihy, která se objeví na jarním nebo podzimním veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem.

Přesto se ale fond rozšiřuje hlavně díky nákupům nebo převzetím soukromých knihoven. 

Nechybí ani globy

Dnes má knihovna v katalogu 11,8 milionů položek, z toho knih je přes 3,8 milionu. Map se tu nachází 295 000. Zajímavá je sbírka globů, kterých je zde neuvěřitelných 695. Obrovskou kolekci papyrů tvoří exempláře z období od 1500 př. n. l. až do 13. století n. l., je jich 180 000 a tvoří největší kolekci svého druhu.