Den končí. Slunce se pomalu ztrácí pod obzorem a vychází z něj jasná modrá záře! Co se to s ním proboha stalo? Nic, je pořád stejné. Jen se na něj právě nedíváme ze Země, ale z Marsu!

Vlastně i na Zemi si s námi Slunce často pěkně pohrává. Někdy je jemně vanilkové, jindy připomíná pomeranč, mnohdy nás oslňuje krvavě rudou! Jak to dělá? Než dorazí jeho paprsky k našim očím, paletu barevných složek pořádně promíchá zemská atmosféra.

Různé částečky přítomné ve vzduchu zkrátka některé barvy rozptylují raději a Slunce se tak v našich očích převléká. Především tedy za soumraku, když je nízko na obzorem.

Cesta, kterou musí paprsky urazit na zemský povrch, je tehdy nejdelší, a proto je po cestě atmosférou potká co nejvíce peripetií. Zemská atmosféra je ale samozřejmě jedinečná – jak je to na ostatních planetách?

Na začátku žádná sláva

Vítejte na Merkuru! Nejbližší planetu dělí od Slunce „pouhých“ 58 miliónů kilometrů. Vzdálenost Země od Slunce je zhruba 150 milionů km, a proto není těžké spočítat, že na Merkuru uvidíme naši hvězdu asi 2,5x větší, než jak ji známe.

Na jednu stranu to musí být úchvatná podívaná, na druhou žádná velká zábava. Atmosféra drobné planety je natolik slabá, že nějaké barevné kreace tu od Slunce rozhodně nečekejte!

Co chybí na Merkuru, tím se nešetřilo na Venuši, ovšem k pozorováním oblohy to ideální také není. Přes extrémně hustá oblaka rozpoznáte maximálně rozmazaný flek!

Ale pokud by se přeci na Venuši na chvíli vyjasnilo, Slunce by bylo asi o třetinu větší než při pohledu z naší planety.

Modrá na rudé

Zemi dobře známe, takže rychle na Mars! Od Slunce už se vzdalujeme – jeho kotouč se nám na nebi bude jevit o asi třetinu menší, než jsme zvyklí.

Ovšem velikost tu největším nezvykem není, zaskočí nás hlavně barvy – zatímco na Zemi máme modré nebe, které se při západu společně se Sluncem začne barvit dooranžova či dočervena, na Marsu je to přesně naopak.

Přes den je obloha zlatavá až rudá, podobná jako marsovský povrch, zatímco za soumraku chytá modrý tón!

Může za to množství jemného prachu v tenké atmosféře, které je dané velkých suchem.

Přes den prach rozptýlí především červenou část světelného spektra, zatímco při západu, kdy musí paprsky urazit delší cestu, zůstanou už jen ty statečné s kratší vlnovou délkou, tedy modré.

Navíc si blankytný soumrak na Marsu užijete pořádně dlouhý ­ modré světlo se drží zhruba 2 hodiny před a ještě 2 poté, co Slunce zmizí za obzor.

Z míče je kulička

Naše cesta postoupila k obřím planetám a Slunce začíná ztrácet na síle. Na Jupiteru bude přes hustou atmosféru sotva patrné, rozmazaný rudý kotouč je tu navíc už 5x menší než na Zemi.

A na Saturnu, vzdáleného od hvězdy 1,43 miliardy kilometrů, už přibližně 10x menší.

Co to udělá s denním světlem? Obecně platí jednoduché pravidlo, že intenzita záření klesá s druhou mocninou vzdálenosti.

Slunce na Saturnu je tedy zhruba 100x tlumenější než z naší planety, ovšem pořád bychom se do něj nevydrželi dlouho dívat nechráněnýma očima.

Silné až do konce

Na krásnou barevnou show vás ještě pozveme na Uran. Kdybychom někde v jeho atmosféře poletovali v kosmické lodi, uvidíme západ Slunce zbarvený do tyrkysova!

Způsobuje to vodík, helium a metan v atmosféře, které jednoduše požerou ze slunečního záření všechno světlo s delší vlnovou délkou (červené). Zbude hlavně zelená a modrá.

Slunce už se ale stává spíš tečkou – je 19x menší než na Zemi. A když se přesuneme až na Neptun, bude tu 30x menší a 900x slabší. Opalovací krém už tedy potřebovat nebudeme, ovšem žádná tma se zatím nekoná! Ještě na trpasličí planetě Pluto září Slunce 240x silněji než Měsíc v úplňku.