22.července 1795 prohlašuje poslanec francouzského Národního shromáždění Delmas: „Myslím si, že by bylo dobré zformovat jednotku, která by měla na starosti bezpečnost na jednání zástupců lidu. Dokázala by tak chrabrost a oddanost republice.“
Vzniká Garda konventu a v listopadu 1795 Garda direktoria určená pro ochranu pětičlenného direktoria. Obě jednotky dostávají 11. listopadu 1799, pouhé dva dny po převratu, od Napoleona I. Bonaparta (1769-1821) rozkaz k vykonání přehlídky.
„Ode dneška budete tvořit jednu konzulární gardu,“ prohlásí Napoleon poté, co si vojáky prohlédne v plné parádě.
Seznamy kandidátů
Z ní se v roce 1804 stává garda císařská, která má za úkol nejenom chránit panovníkovu bezpečnost, ale slouží i jako jeho záložní armáda.
Členy tvoří nezkušenější vojáci jde o pluky pěších a jízdních granátníků, pluk pěších a jízdních myslivců, dělostřelecký sbor, batalion námořníků a legie četnictva, velí čtyři generálplukovníci. O vstup do Napoleonovy gardy mají vojáci velký zájem.
V každé bojové jednotce je veden seznam šesti nejstatečnějších a nejzkušenějších mužů, kteří mohou okamžitě doplnit stavy gardy, pokud je to nutné. Věrná garda císaře provází po celou dobu jeho vlády a prožije s ním i jeho konec.
Na vině je viditelnost
V bitvě u Waterloo 18. června 1815 už Napoleonovi docházejí lidské zdroje. Proto posílá proti Prusům veterány, kolem sedmé večer už musí do boje celá garda. Císař se dohaduje se svým štábem. „Zaútočíme bez vás,“ přesvědčí nakonec Bonaparta.
Jako odpověď na svůj útok mířící na pravé křídlo dostane garda spršku z Wellingtonových děl. Kdyby šla vstříc oslabenému středu, nebyly by ztráty tak velké. Podle historiků je na vině snížená viditelnost v terénu. Vojáci ve svahu považovali za nejkratší právě tuto cestu.
Věrní se nevzdávají
„Spas se kdo můžeš,“ vykřikují zbytky francouzské armády a volí úprk z bojiště. „Vytvořte čtverce,“ rozkazují velitelé. Tři sestavené bojové útvary mají umožnit Napoleonovi důstojně opustit bitvu.
„Garda umírá, ale nikdy se nevzdává,“ vykřikne prý některý z velitelů vstříc nepřátelům, kteří žádají kapitulaci. Nejčastěji bývá výrok přisuzován Pierremu Cambronemu (1770–1842), ten to ale důrazně popírá.
