„Nejsem ta, co nenávidí muže. Jen jsem zvyklá na to, že je se mnou zacházeno jako s hadrem. Jinak jsem slušný člověk,“ míní „zrůda“ Aileen Wuornos poté, co zastřelí sedm mužů. Jako mladou ji přitom znásilnil vlastní děda i jeho kamarád. Je právě tento traumatický okamžik momentem, kdy se z andílka stává ďábel?

Hluboké traumatické zážitky během dětství mohou dle odborníků významně ovlivnit budoucí život dospělého jedince. Mají přímý vliv na osobnost postiženého, na jeho životní volby a cesty.

Vědce zabývající se lidskou psychikou tak trápí otázka, zda se nebezpeční kriminálníci jako zlí již rodí, nebo za jejich řádění mohou pouze zážitky z dětství.

Padesát na padesát

Podle kriminalisty Adriana Raineho nelze jednoznačně odpovědět. Roli prý hrají jak

biologické faktory, tak společenské – tedy vliv rodiny, školy a vrstevníků. Raine provedl unikátní výzkum na stovce dětí – dvojčat či adoptovaných jedinců, u kterých jednotlivé vlivy zkoumal.

Zjistil, že z 50 procent mohou za antisociální chování spojené s nerespektováním pravidel a příklonem ke zločinu genetické vlivy. „Genetika a prostředí spolupracují na stvoření násilnického jednání,“ míní Raine.

To ovšem neznamená, že dítě, kterému je dána do vínku „vadná“ genetická výbava, musí být automaticky vrahem, násilníkem nebo lupičem. Pokud se však tato výbava spojí s traumaty protkaným dětstvím, je na problému zaděláno.

„Noční Stalker“ Richard Ramirez (1960–2013) z El Pasa je odsouzen za zabití 13 lidí v San Franciscu a Los Angeles. V dětství je pravidelně a dosti brutálně řezán svým otcem.

Zabijácké duo Ottis Toole (1947–1996) a Henry Lee Lucas (1936–2001) se jako malí musí převlékat do dívčích oblečků a pak jsou biti. V dospělosti pak mají na kontě až 100 obětí.

„Genetika nabije zbraň, osobnost a psychika zacílí na terč, životní zkušenost zmáčkne spoušť,“ glosuje zjištění Jim Clemente z americké FBI, jenž je odborníkem v oblasti tvorby profilů kriminálníků.

Zabít jich co nejvíc

Velkou analýzu zločinců provedla výzkumnice Abbie Marono s bývalým příslušníkem FBI Joem Navarrou. Cíl výzkumu byl jasný: zjistit, jak může zneužívání v dětství stvořit zabijáka.

Dvojice odborníků nejprve rozliší 4 typy sériových zabijáků. Počítá s těmi, kteří mají zvrácené choutky a znásilňují, pak s těmi, kteří zabijí ze zlosti, s těmi, kteří potřebují cítit moc a sílu a konečně s těmi, kteří zabíjí pro peníze.

Zneužívání v dětství poté rozlišují na psychické, fyzické a sexuální. A výsledky?

Vrazi, kteří zažívají v dětství sexuální zneužívání, spadají nejčastěji do typu vrahů, jenž znásilňují, nebo vrahů ze zlosti – to je například případ Aileen Wuornos (1956–2002).

Tuto skupinu zabijáků spojuje tendence „zabít jich co nejvíc“ a také odstraňování těl z místa činu.

A co zbylá třetina?

Psychické trýznění je spojené se zabijáky, kteří znásilňují a s těmi, co vraždí pro peníze. Tyto zabijáky navíc charakterizuje tendence své oběti mučit. Fyzické týrání opět může za kriminálníky, jenž mají nezdravou touhu znásilňovat.

Objevuje se u nich potřeba jednat rychle, své oběti často nechávají přímo na místě činu.

„Naše data ukázala, že mnohem větší procento sériových vrahů bylo v dětství zneužito – v porovnání s populací jako celkem,“ dodává jeden z autorů studie Michael G. Aamodt.

Přesto dle studie stále existuje asi 32 procent sériových vrahů, kteří si žádnou formou zneužívání neprošli.