S vládou nad znojemským údělem, který mu připadne v roce 1162, se Konrád II. Ota nespokojí. Když mu o jedenáct let později spadne do klína i brněnský úděl, ani to mu nestačí.
Konrád II. Ota (1136/1141–1191) zatouží i po Olomoucku a v roce 1178 se s podporou rakouského vévody Leopolda V. Babenberského (1157–1194) pokouší dobýt Olomoucký hrad.
Neúspěšně, proto se rozhodne využit svých znalostí poměrů na pražském dvoře a sáhne k intrikám. „Za vnitřních bojů jeho cena stoupala, byl jazýčkem na vahách mezi Soběslavem a Bedřichem,“ vysvětluje současný historik Josef Žemlička. Rivality mezi přemyslovskými knížaty Soběslavem II. (asi 1128–1180) a Bedřichem (1141/1142–1189) soupeřícími o vládu v Praze využívá ve svůj prospěch. „Podpořím tě,“ slíbí Bedřichovi.
Za odměnu chce získat Olomoucko, jenže Bedřich se zalekne Konrádovy rostoucí moci a o olomoucký úděl se nenechá připravit. V Konrádovi to vře.
Příležitost k odplatě přichází brzy, už v roce 1182. Velmoži povstanou proti Bedřichovi a Konrád se nenechá dvakrát pobízet, aby usedl na pražský stolec.
Sesazený kníže si ale ponížení nenechá líbit a utíká pro pomoc do říše k císaři Fridrichovi I. Barbarossovi (1120–1190). „Připravili mne o trůn,“ stěžuje si.
Smírný konec
Takové zprávy Fridrichovi vysloveně lahodí. „Lepší záminku pro vměšování do poměrů Čech by císař stěží nalezl. Vždyť Bedřicha sám nastolil, takže odboj směřoval i proti císaři,“ popisuje Barbarossův postoj Žemlička.
Císař pozve obě znepřátelené strany na říšský sněm do Řezna. „Širočin (sekery – pozn. red.) veliké množství rozkázal přinésti, jako by je chtěl odpraviti,” líčí kronikář Jarloch, jak Fridrich coby lenní pán nad českými zeměmi straší odbojníky.
Spor ale končí smírem. Podle Jarlocha: „Tak moudrý císař spiknutí odbojných moudře potlačil a onomu Čechy navrátil, tomuto však s Moravou za vděk vzíti poručil.“ Čechy dostane Bedřich, Moravu Konrád.
Dvacet mrtvol v hrobě
Když ale Barbarossa prohlásí Moravu za samostatné markrabství nezávislé na Čechách, přiživí tím spory mezi Přemyslovci. Oslabit český stát se stává jeho cílem. Bedřichovi vadí Konrádovo ambiciózní chování a rozhodne se ho zkrotit.
Vojsko vedené jeho nevlastním bratrem, knížetem a pozdějším králem Přemyslem Otakarem I. (1155/1167–1230) se vydá na Moravu udělat pořádek. Vyplení jižní část země, ale Konrád srdnatě brání svoje území.
Rozmíšky skončí roku 1185 krveprolitím v bitvě u Loděnice v okrese Brno-venkov, kde za cenu velkých ztrát vítězí Přemysl. „Válečný ryk slyšeli až v klášteře v Kounicích,“ tvrdí očití svědkové o největší řežbě jakou mezi sebou Češi s Moravany dosud svedli. Do hromadných hrobů se ukládá až dvacet mrtvol najednou.
Ze soků přátelé
Konrád konečně dostává rozum. Před bojem dá přednost diplomatickému jednání a s Bedřichem se schází ve středočeském Kníně. „Uznávám tě, jako vládce celé země,“ praví pokorně. „Tobě náleží správa Morava i titul moravského markraběte.
Až zemřu, usedneš na můj stolec,“ oceňuje sokovo vstřícné gesto Bedřich. „Zabránil rozdělení českého státu tím, že roku 1186 uznal svrchovanost českého knížete,“ hodnotí Konrádovy ústupky Moravec. Bývalí soupeři se rozcházejí se jako přátelé. Po Bedřichově smrti nový pražský kníže napravuje svoje dřívější horkokrevná rozhodnutí.
Snaží se vycházet s příbuznými, vyzařuje přirozenou autoritu, nechybí mu diplomatické schopnosti i zdatnost na válečném poli. Vydává zákoník, Konrádova statuta. Jeho platnost vyhlašuje roku 1189 na sněmu velmožů v Sadské u Nymburka. Z nepsaných zvykových práv v trestní oblasti vytvoří kodex.
Oběť morové nákazy
Stihne založit klášter Louka u Znojma a aktivně si počíná i v říšské politice. S Barbarossovým synem Jindřichem VI. Štaufským (1165–1197) se v roce 1189 vydává do Míšeňska řešit spory mezi Wettiny.
Zúčastní se třetí křížové výpravy, na které se roku 1190 utopí císař Fridrich Barbarossa. O rok později si nenechá ujít Jindřichovu korunovační jízdu. Když se ale usadí poblíž Neapole, v táboře propukne mor.
Nakazí se i Konrád. „Císař Jindřich také, když se mu zprvu po korunovačním pomazání dařilo, oblehl konečně Neapol, což jej zaměstnalo na delší dobu, a ztratil mnohé ze svých knížat, totiž kolínského arcibiskupa a českého knížete Otu…“ píše kronikář Ansbert. Měkké části Konrádova těla pohřbí v italském klášteře Monte Cassino, kosti převezou do Prahy.
