Max Brod se začte do závěti svého právě zemřelého přítele. V polovině dopisu se ale jeho ruce začnou chvět. „Všechno bez výjimky nečtené spálit,“ stojí v testamentu Franze Kafky.

Smutek se v mžiku mění v pocit rozpačité rozervanosti. Má příteli splnit poslední přání, nebo ochudit literární svět o jeho díla? 

„Vždyť já nejdu pryč,“ odpoví Robert Klopstock na prosbu útlého muže v posteli, aby neodcházel od jeho lůžka.

Cítí, že z něj každou chvíli vyprchají poslední zbytky života. „Ale já jdu pryč,“ hlesne poté umírající a hlava se mu pomalu sesune k rameni.

Píše se 3. červen 1924 a v rakouském sanatoriu Kierling právě zemřel jeden z nejvlivnějších autorů 20. století, Franz Kafka (1883–1924).

Je mu pouhých 40 let a osudnou se mu stane tuberkulóza hrtanu, se špatným zdravím se ale potýká celý život. Tělesná slabost, bolesti hlavy a návaly neklidu jsou častou příčinou jeho každodenních těžkostí.

Podobně chatrné je i jeho sebevědomí. „Z toho, že se ani sám nikdy neměřil nízkými měřítky, ale konfrontoval se jen s nejvyšším cílem lidského života, lze vysvětlit jeho neuvěřitelně ostrou sebekritiku,“ popisuje Kafku jeho blízký přítel a také novinář Max Brod (1884–1968). Tato skutečnost patrně stojí za obsahem jeho poslední vůle, nebo spíš vůlí… 

Texty pálil již za života 

V Kafkově pozůstalosti se najdou dva neodeslané dopisy, oba adresované Maxu Brodovi.

V tom prvním z roku 1921 stojí: „Všechno, co se nachází v mé pozůstalosti… deníky, rukopisy, dopisy, cizí i vlastní, kresby atd., všechno bez výjimky spálit, stejně tak všechno napsané či kreslené, co máš Ty nebo jiní,“ ukládá Kafka nelehký úkol na Brodova bedra. „Věděl, že to Franz myslí vážně – už za svého života mnoho svých textů spálil,“ píší současní čeští autoři Blanka Frajerová a Petr Kovařík.

Co si má teď počít? Jakožto novinář a spisovatel si je vědom potenciálního přínosu, jaký v sobě Kafkova díla pro čtenáře nesou. Vždyť to byl právě on, kdo nejistého autora dotlačil k tomu, aby vydal alespoň některá díla. A teď to má všechno hodit do kamen? 

Šest výjimek 

Po dočtení závěti sahá Brod po druhém dopisu, nadepsaném pouze jeho křestním jménem. Ten Kafka napsal pravděpodobně rok po tom prvním.

Ačkoliv v něm Kafka stále trvá na splnění požadavků z původní závěti, jmenuje celkem šest děl (Ortel, Topič, Proměna, V trestném táboře, Venkovský lékař a Umělec v hladovění), které mohou být zániku v plamenech ušetřeny. „Nemyslím tím, že si přeji, aby se novu tiskly a zachovaly budoucím časům… Jen nikomu nebráním, když jsou už jednou tady, aby je udržoval, má-li k tomu chuť,“ píše skromně Kafka v poslední vůli.

Poté znovu naléhá na Broda, aby všechny jeho texty i dopisy vzal (případně vyprosil od lidí, kteří je mají) a bez výjimky je spálil. 

Nelehké rozhodnutí 

Brod se poradí s Kafkovou matkou, jak se k věci postavit. I ona se na poslední přání svého syna dívá s nepochopením a souhlasí s tím jej nesplnit. „Zda učinil dobré rozhodnutí a měl na podobný zásah do Kafkova osudu právo, je otázka.

S odstupem let ale lze Brodovi za jeho rozhodnutí poděkovat, jelikož mnohá posmrtně vydaná díla jsou pro nás sondou do nitra myšlenek autora, bez jejichž poznání by byl Kafkův obraz myšlení a tvorby nekompletní,“ říká historička Michaela Košťálová.