Rugovu nástupci, hunskému náčelníku Attilovi se roku 447 zdá, že nastala pravá chvíle porazit Východořímskou říši. Část konstantinopolských hradeb totiž spadla při zemětřesení a pevnost ztratila svoji ochranu.

Obyvatelům se ale daří zdi rychle opravit a případný útok se stává velmi riskantním. 

 Probíhají jednání a zkušený válečník císař Marcianus (390 – 457) odmítne za mír platit. Rozhodnout mají zbraně. Attila (395 – 453) ale potřebuje peníze, aby si zajistil vazaly v boji, a tak raději odtáhne zkusit štěstí jinam.

Příležitost k dalšímu územnímu zisku se mu nabídne sama. Honoria, sestra západořímského císaře Valentiniana III. (419 – 455), čeká dítě s tělesným strážcem. Bratr ji proto za trest posílá na východořímský dvůr. Prohnaná Honoria nabízí Attilovi svoji ruku. Hun přijímá, vždyť co se nepodařilo dosáhnout silou, šlo by teď lehce sňatkem.

Jako věno žádá území Galie. Tohle ale přerůstá všechny meze! Valentinianus III. požadavky odmítá. 

Přátelé proti sobě 

Attila se rozhodne Galii obsadit. Začíná peklo na zemi. Obrovské mnohonárodnostní vojsko dosáhlo řeky Rýn a ničí Basilej, Štrasburk, Špýr i Mohuč. Vládce Hunů vyplení Mety. Armáda hunských jezdců rozdává smrt.

Nešťastný remešský biskup jim vychází vstříc v ornátu, se svátostmi v rukou. Přesto je uprostřed zpěvu žalmu sťat šavlí. Bojují pod velením vojevůdce Flavia Aetia (396 – 454). Attila Aetia dobře zná z mládí prožitého na ravennském dvoře.

Bývalí přátelé teď vyrážejí proti sobě do nelítostného souboje. Vítězem bitvy nedaleko Orleanu (dnešní Francie) se stává Aetius. Svému někdejšímu druhovi povolí svobodný odchod pod podmínkou, že stáhne své vojsko. Ten ale neposlechne. U Champagne shromáždí zbytky svých jednotek a připravuje se na další válku. 

Málem uhořel 

Tečku za působením kočovníků z mongolských stepí udělala bitva na Katalaunských polích (poblíž města Châlons-en-Champagne) roku 451. Jordanes v Dějinách Gótů píše, že Attila měl z dlouhého obléhání svého tábora hodně nahnáno.

Dokonce prý chtěl spáchat sebevraždu! Šikům nepřátelských vojáků přicházely stále nové posily, kterým Hunové odolávali stále obtížněji. Než utrpět ostudu porážky, to raději smrt!

„Připravte hranici z jezdeckých sedel!,“ přikazuje Attila svým bojovníkům. Chce se na ní nechat upálit. Další nepřátelský útok mu v tom ale nakonec zabrání. Vládce přežije i s hrstkou svých věrných. Získává ale pouhé dva roky života.

Z říše, kterou chtěl vytvořit, nezbude nic. Zbytky jeho armády pronásledují nepřátelé. Pomstu si nenechají ujít. 

Umírá ve svatebním loži 

Nikdo nedokáže vzít zpět, co Attila za dobu své krutovlády stihl napáchat. Jeho brzkou smrt ale nikdo nečekal. Už tenkrát se proto objevovaly nejrůznější historky, jak zemřel. Zubatá s kosou si ho prý našla na jeho sedmnácté svatbě.

Podle jedné verze se tam opil k smrti, podle jiné ho probodla o svatební noci nevěsta, germánská princezna Ildico, která ve svatební róbě ukrývala dýku. Další příběh tvrdí, že trpěl častým krvácením z nosu a svojí krví se v noci udusil.

Ať už to bylo jakkoli, Hunové svému vládci vzdali úctu. Pohřbili ho s obrovským bohatstvím do tří rakví, zlaté, stříbrné a železné v korytě neznámé řeky, jejíž tok prý na chvíli obrátili jinam. 

Poklad čeká na objevitele 

Vyhloubili tři stejné hroby, aby zmátli případné zloděje. Otroci, kteří jámy kopali, byli zavražděni, aby neprozradili, kde se nachází skutečný hrob. Mnoho dobrodruhů se později snažilo nalézt místo Attilova posledního odpočinku.

Hledali zejména v Uhrách, v místech někdejších Hunských center. Dodnes nikdo nic nenalezl. V německých říšských insigniích se ale vyskytuje údajná Attilova šavle. Do Německa se dostala za vlády Jindřicha IV. v 11. století. Na otázku jestli je pravá, ale odpověď neznáme.