Ačkoliv pochází z nuzných poměrů, nestydí se za ně. Naopak se ke svému prostému původu hrdě hlásí. Sargonových ambicí se brzy zalekne i kišský král, u nějž je ve službě, a objedná si jeho vraždu.

Neuváženého rozhodnutí lituje v okamžiku, kdy jej jeho plánovaná oběť vyhání z trůnu. Pomstě neujde ani vládce požádaný o vykonání vraždy. Jeho si Sargon doslova uváže na vodítko.

Legenda o vzestupu kišského vládce a sjednotitele mezopotámských městských států Sargona Akkadského (vládl asi 2334–2284 př. n.

l.) připomíná klasický mýtus o hrdinovi, který se navzdory svému původu dostane na vrchol společenského žebříčku – to v kontextu starověku znamená, že se z něj stane nelítostný válečník. „Má matka byla prostá žena…

Když mne počala, musila mne utajit, porodila mne v tajnosti. Položila mne do košíku z rákosí, jejž vymazala asfaltem, takže když mne svěřila vlnám řeky, nepotopil jsem se, ale plul. Proud mne donesl až tam, kde mne našel nosič vody Akki.

Vychoval mne jako svého vlastního syna,“ píše se v novoasyrském textu o Sargonově narození.

Inspirace pro Bibli?

Někteří badatelé si všímají, že se legenda o Sargonových prvních letech náramně podobá starozákonnímu příběhu o narození pozdějšího vůdce izraelitů Mojžíše.

Ten se měl také narodit ženě, která jej skrývala před světem, aby ho vzápětí naložila do ošatky vymazané živicí (nejčastěji asfalt či dehet) a poslala po řece. I Mojžíše z řeky vytáhne pěstounská rodina, vychová jej a stane se z něj vůdce.

Mohli se snad autoři Starého zákona při sepisování inspirovat v Sargonově životě?

Jak známo, první část bible je spíše „souborem tradičních příběhů, jež si vyprávěly všechny národy Středního východu, včetně Sumerů a Židů raného období, kteří sestavili bibli,“ jak píše britský historik Michael Kerrigan, tudíž možná inspirace tu jistě je.

Podobně hovoří i americký katolický kněz a spisovatel Daniel Durken (1929–2014): „Podobnosti příběhů o Sargonovi a Mojžíšovi jako nemluvňatech jsou skutečně zarážející.“

Podivná předtucha

Dále už se ale jejich životy odvíjejí po odlišných stezkách. Učenlivý Sargon se uchytí na dvoře kišského krále Ur-Zababy, kde slouží jako číšník. Zanedlouho se ale přihodí něco, co ve svém důsledku změní mocenské poměry v celé Mezopotámii.

Jedné noci má Sargon velmi neklidné spaní, na lůžku se zmítá a extaticky zděšeně volá, až tím probudí polovinu královského paláce. Ráno při snídani to Ur-Zababovi nedá a svého sluhy se na okolnosti předešlé noci zeptá:

„Číšníku, měl jsi snad v noci vidění?“ Sargon, ve slepé důvěře, že jeho moudrý pán snad bude lépe vědět, co měl jeho noční zážitek znamenat, vše upřímně vypoví.

„Viděl jsem mladou ženu stojící na nebesích, její tělo bylo velké jako země, její postoj pevný jako základy hradeb. Topila tě v hrozivém proudu, v řece krve – a to kvůli mně,“ popíše své snění.

Podlá léčka

Ur-Zababa na sobě nedá znát jakékoliv znepokojení a číšníka uchlácholí, sám si však neškodností jeho vidění není tak jist. „Splétají snad bozi proti mně mstu skrze toho jinocha?“ honí se mu hlavou. Vymyslí proto zákeřný plán.

Sargona pošle na dvůr uruckého krále Lugalzagesiho (asi 2359–2335 př. n. l.) se vzkazem. Jeho součástí je výzva, aby byl posel dopisu zabit!

Jak konkrétně z této léčky unikl, není známo, jisté je, že po takové zradě se Sargon rozhodne svému pánovi ukázat, zač je toho v Akkádii písek a vyžene jej z města. Pak se sám ujme vlády nad Kišem.

Účty si vyřídí i s Lugalzagesim, kterého po dobytí města Uruk nechá navléknout dřevěný chomout a potupně jej vede ulicemi jako psa.

Konec světa dobyt!

Pomstou ale Sargonova expanze teprve začíná. Rychle dobude zbývající města Sumeru a pak překročí i řeky Eufrat a Tigris. Na východě se probojuje až k Perskému zálivu, na západě dobude město Kazalla.

Postupně si podmaní celou oblast Úrodného půlměsíce a dosáhne až k břehům Středozemního moře. Neskromný Sargon se pak začne titulovat jako „král čtyř světových stran“ nebo ještě lépe „král vesmíru“.