„Půjdu se umýt“, ve starověku je takové prohlášení docela neobvyklé. Koupelna pro rodinu je něco nepředstavitelného. Ve městech Mohendžodaro a Harappa jde ale o samozřejmost už v době kolem 3000 př.n.l.
Zemědělci se usidlují na více místech Íránské plošiny, okolo dnešních hranic Indie a Íránu. Když získají dost zkušeností s ovládáním toků řek, přesouvají se někteří z nich na východ do pohostinného údolí řek Indus a Sarasvatí (dnes už vyschlá).
Svá pole zavlažují ze zásobáren vody, přehrad vytvořených v době jarních záplav a dešťové vody, která v proudech stéká z nedalekých kopců. Staví mohutné zdi z cihel, které je mají chránit proti nevyzpytatelným povodňovým vlnám z blízkého Indu.
Ačkoli mají záplavové oblasti jiný druh půdy než suchá pohoří, poradí si i tady a úspěšně vypěstují bohatou úrodu, aniž by se moc namáhali.
Sítě pravidelných ulic
Zdatně konkurují sousední Mezopotámii, mají ale nedostatek některých surovin jako třeba měděná ruda. Proto se snaží obchodovat. Mohou nabídnout modrý nerost lazurit, který je jejich úspěšným prodejním artiklem.
Živelně vznikající vesnice a města jsou postupně nahrazována plánovanými centry jako je Mohendžodaro nebo Harappa. Ty se už chlubí čtvercovými sítěmi širokých hlavních ulic stavěných ze severu na jih a z východu na západ. Na ně se napojují vedlejší uličky.
V nich najdeme vchody do domů. Uprostřed dvorů se mlelo obilí a odehrával se veškerý život. Rodiny spaly někdy přímo na dvorku, jindy po schodech vyšlapaly na střechu nebo do horních místností.
Stoky se pravidelně čistí
Úžasným vynálezem byla koupelna s podlahou vydlážděnou cihlami. Veškerá použitá voda odtékala do sítě pečlivě zakrytých stok, vedoucích podél ulic. Lidé je pravidelně čistili a kontrolovali. Nechyběly ani oddělené záchody.
Zajímavý systém odkrývá při svých indických vykopávkách britský archeolog John Marshall (1876–1958). Očistnou místnost s vanou má kolem roku 3000 př. n. l. prakticky každá rodina, kdo ji postrádá, používá veřejnou studnu.