Syn litoměřického nádeníka Václav Babinský vstupuje v roce 1816 do armády. Ve vojenském stejnokroji vydrží osm let, pak má nekonečného drilu plné zuby a raději předstírá šílenství.  

Z psychiatrického oddělení vojenské nemocnice putuje Václav Babinský (1796–1879) rovnou do Invalidovny v pražském Karlíně jako vysloužilec. Zdejší životní podmínky ho ale nenadchnou, a tak se začne toulat.

Na živobytí si přilepšuje kradením. „Tulácké prostředí mu poskytlo základní školu zločinu.

Do té doby nemáme žádné indicie, že by se snažil nezákonným způsobem obohatit, a ani ve vojenské službě nebyl stíhán pro žádný přestupek,“ uvádí současný Babinského životopisec Adam Votruba. Václav se na svých toulkách seznámí s Fichtelschenkerovou bandou, loupežnickou tlupou, která v polovině 20. let 19. století řádí kolem Litoměřic.  

Zatčení nezabrání 

Po pár letech výuky u Fichtelschenkera se už Babinský považuje za veterána.

Když banda z dodnes neznámých důvodů zaniká, čile pracuje sám. „3. ledna 1831 oloupil převozníka Jana Krejzu v Brozanech a z jeho domu odešel s 2500 zlatými a slosovacími listinami za 380 zlatých,“ popisuje Francek některé z mnoha jeho zločinů. Jenom o pár dní později, 19. ledna 1832 Babinského a jeho milenku Apolenu Hoffmannovou čeká první zatčení. Na podivnou dvojici, skrývající se v jednom z domků v Kuřivodech na Českolipsku, se přijde podívat místní rychtář Václav Franke.

Párek se prozradí tím, že z rance s jejich věcmi vypadnou dvě pistole. Babinský okamžitě pochopí, že jde do tuhého a na Frankeho se vrhne. Během zápasu pokouše rychtáři palec, svému zatčení tím ale nezabrání.  

Opakované útěky a vražda 

Naštěstí ovšem nikdo netuší, že jde o Václava Babinského, v té době už v celé monarchii hledaného zločince. Václav jim totiž ukázal doklady na jméno Josef Schmidt.

Z mladoboleslavského vězení navíc úspěšně uprchne. Pobyt v temné kobce a útěk z ní si během své lupičské kariéry zopakuje ještě několikrát a pokračuje v dalších kouscích. 6. června 1833 přijde jeho rukou o život v lese poblíž Horní Kamenice pláteník Jan Blumberg.

Kořist sebere lupič docela slušnou: 200 zlatých, několik loktů kartounu a praženou kávu. Chystá se začít nový život v Polsku, ale bez zločinů to nejde ani tentokrát. V dubnu 1835 už zase sedí ve vězení.  

Modlení mu nepomůže 

Při posledním zatčení v roce 1835 ho soud obviní z celkem dvanácti trestných činů, ve čtyřech případech jde o loupežné vraždy. „Nikoho jsem nezabil, jsem nevinný,“ hájí se Babinský. Proces trvá téměř šest let a z dvanácti bodů obžaloby se soudcům nakonec podaří prokázat vinu jenom v šesti případech.

I tak ale verdikt soudu zní: dvacet let těžkého žaláře. Čeká ho pověstná věznice na brněnském Špilberku, kterou v polovině 50. let vymění za Kartouzy (dnes Valdice) u Jičína. „Neustále chodil s růžencem a přehnanému způsobu vykonávání pobožnosti přivykl tak, že ani nepozoroval, že je všem ostatním příliš nápadna,“ líčí jeho zvyky syn vězeňského dozorce Františka Pěnkavy.

Okatou pobožností si chtěl Babinský vysloužit amnestii. Marně, trest si odsedí celý a po propuštění v roce 1861 nahradí vězeňský řád klášterním, když se stane zahradníkem v klášteře v Řepích u Prahy. Šokovaně přitom zjišťuje, jak populární figurkou se stal. Historky o jeho loupežnických kouscích vycházejí v roce 1862 dokonce knižně…