„Peníze nebo život,“ ozve se z křoví podél cesty v hustém lese nedaleko Prahy. Vzápětí z větví vyskáče několik zarostlých loupežníků.

Obchodník sedící na kozlíku formanského vozu za chvíli ucítí pod krkem chladnou čepel nože a v ústech nasládlou chuť krve. Na cestách v českých zemích není vůbec bezpečno… 

Zatímco šlechta si na počátku 16. století žije dobře především díky tzv. Vladislavskému zřízení, které po roce 1500 omezuje moc krále i měst, o rytířích se to říci nedá.

„Vůbec za těch časů mnozí z rytířského stavu se chtěli vyrovnat pánům a promrhali přitom celý svůj majetek a zchudli, dávali se pak na loupení a působili škody lidem z měst, kteří cestovali po zemi za svým obchodem,“ líčí letopisy.

Když se sněm usnese, že bude lupiče pronásledovat, svá slova stejně nikdy nedodrží. Na cestách se tak dál loupí a vraždí. 

„Odhlasovali si také, aby nikdo nechodil se zbraní nebo s ručnicí na ochranu svého majetku, a tím volněji pak mohli brát a loupit,“ dodávají letopisy o rozhodnutích sněmu, která stejně k ničemu nevedou.  

Rodinná odveta 

Praha, 3. října 1506, výroční svatováclavský trh.

Na Staroměstské radnici právě zvon odklimbal tzv. frýd (z německého friede mír – pozn. red.). „Zvonění ohlašovalo, že na tržišti začal veřejný obchod, a kdo by se od toho okamžiku dopustil výtržnosti nebo dokonce hrubého násilí, měl být podle zvyklosti potrestán na hrdle,“ 

vysvětluje současný český spisovatel Pavel Toufar.  „Zase nějaký hejsek, který se neumí chovat,“ naštve se purkmistr Daniel Rauš, když mu biřici přivedou zemanského synka Jana Kopidlanského, zatčeného za vraždu člověka na Staroměstském rynku.

Rauš ani nečeká, až se sejde městská rada. 

„Přijde o hlavu,“ odsoudí ho v přítomnosti tří dalších pánů a ještě týž večer nechává na náměstí stít. Jenže podle Vladislavského zemského zřízení urození lidé nespadají do pravomoci purkmistrů a městských konšelů. Rauš překročil svá práva… 

Přísahá na pomstu bratra 

Zástupci zemanů, rytířů i pánů se brání proti způsobu Janova odsouzení a rychlému trestu. Poprava přileje olej do ohně napětí mezi šlechtou a měšťany.

„Krutě pomstím smrt svého bratra. Byla to sprostá vražda. Jak měšťané odvažují soudit činy šlechticů?,“ přísahá Janův bratr Jiří Kopidlanský (?

– asi 1510) a listinou z 18. července 1507 říká, že se „sám z Čech se vyhošťuje a stává se zemským opovědníkem (podle zákona je ten, kdo se prohlásí opovědníkem zemským škůdcem, jeho statek propadá králi a každý je povinen ho honit – pozn. red.)“. 

Shromáždí kolem sebe skupinu mladých zemanů zhnusených z poměrů v zemi. „Ještě v říjnu přepadl u Mnichova Hradiště staroměstské formany a „osekal“ svou první oběť Zikmunda Zálešáka,“ píše historik Jindřich Francek (*1943). 

Modrá krev stojí při lupičovi 

Loupí a vraždí na cestách každého, koho potká. Letopisci se ale shodují, že špinavou práci při přepadeních nedělal přímo on, měl na ni svého kata, muže s příznačným jménem Jiří Vražda. Ten se stal nejkrutějším členem bandy a přepadené připravoval o končetiny.

V červnu 1508 se banda vrhne na vozy Pražanů vracejících se z jarmarku v Boleslavi a Vražda některým měšťanům usekne ruce, nohy a nos.

Páni a rytíři se sice pak zavazují, že Kopidlanskému nebudou pomáhat, ovšem opak je pravdou. „Byl odsouzen nespravedlivě a neumožnili mu obhajobu,“ šíří se mezi nimi. 

Záhada kolem smrti a tajemný pohár 

Když si pražští měšťané stěžují na Kopidlanského u krále Vladislava Jagellonského (1456 – 1516), ten dá překvapivě za pravdu jemu. Jiří dokonce dostane glejt zaručující jeho bezpečnost při jednání s Pražany. Král vyzývá obě strany k dohodě.

K té nakonec dojde až v prosinci roku 1509. Kopidlanský pak vstupuje do služeb Zdeňka Dobrohosta z Ronšperka a stává se purkrabím na Starém Herštejně (hrad poblíž Domažlic). 

Herštejn ovšem v červenci 1510 dobude bojovník proti zemským škůdcům Zdeněk Lev z Rožmitálu (1470 – 1535) a Jiří podle slov kronikáře Šimona Plachého z Třebnice „potom jat jsa, konec života svého vzal“. Kdy, kde a jak umřel, je ale záhadou.

V drážďanském muzeu býval benátský pohár (dnes nezvěstný) s letopočtem 1511, podle jehož dekoru usoudil historik Jaroslav Prokop (*1939), že patřil Jiřímu. Ani ten ale světlo do okolností jeho smrti nevnesl.