„Všechno spletete. To si neumíte zapamatovat pár jmen? Děláte mi ostudu,“ peskuje na ulici římský císař Augustus (63 př. n. l. – 14 n. l.) svého otroka nomenklátora.
Před chvílí při procházce potkali senátora Publia Licinia.
Otrok nezapomněl na své pracovní povinnosti, přitočil se k císaři a chvilku před tím než se muži setkali, mu pošeptal do ucha: „Lucius Cornelius“. Augustus příchozího vzápětí vlídně oslovil „Quo vadis Lucie?
(Kam kráčíte, Lucie?)“ Odpovědí mu byl ale jenom nechápavý pohled. Teprve pak se dozvěděl jeho správné jméno:
Publius Licinius. Oba muži, Lucius Cornelius i Publius Licinius, si jsou sice trochu podobní, ale to otroka rozhodně neomlouvá! Navíc to není poprvé, kdy jména popletl. „Příště než půjdeme na Forum Romanum, napíšu vám seznamovací dopisy,“ nabídne mu císař znechuceně.
Evidence přátel
Jedinou nomenklátorovou povinností přitom je pamatovat si lidi z císařova okolí. „Každý významný Říman musí evidovat tolik různých přátel, že si raději drží po ruce otroka s dobrou pamětí, který mu pošeptá jméno a pár hlavních detailů o každém, kdo se k němu blíží,“ vysvětluje otrokovu náplň práce současný britský historik Philip Matyszak.
Kamarádství jen když se vyplatí
Když Římané potkají na ulici člověka, kterého neznají, zajímají se odkud je a co dělá.
Pokud je první rozhovor přesvědčí, že by se jim navázaný kontakt mohl hodit, rozvíjí se mezi nimi amicitia (přátelství). „Římská společnost je utkána ze vzájemně navazujících sítí podobných přátelství a vzájemné projevy přízně, beneficia, slouží jako neoficiální společenská měna,“ dodává Matyszak. Filozof Seneca (4 př.
n. l. – 65 n. l.) ale říká, že s nezištným kamarádstvím to nemá nic společného. Jde o vzájemný užitek.
Pravá ruka filozofa
V záznamech z domácnosti filozofa Marka Tulia Cicera (106 př. n. l. – 43 př. n. l.) se objevuje otrok Tiro (103/83 př. n.
l. – ?). „Stal se Ciceronovou pravou rukou, spravoval jeho korespondenci, společenský život i každodenní záležitosti,“ píše Matyszak. Zůstává ovšem otázkou, kdo komu pomáhal. Podle filozofova bratra Quinta Tirovi všechno trvalo strašně dlouho.
Vymyslel první těsnopis
„Měl by sis vzít Marka na pomoc,“ žertuje jednou Quintus, když se nemůže dočkat odpovědi na svůj dopis.
Je možné, že s pamětí na jména na tom Tiro nebyl o moc lépe. Ovšem po Ciceronově vraždě roku 43 př. n. l. se stal vykonavatelem jeho závěti a právě díky němu dodnes známe Ciceronovy spisy.
Právě on také vymyslel tzv. tironské noty, těsnopisnou soustavu znaků pro zkracování textů. Nejznámější tironskou notou se stala latinská spojka et (české a).
