„Čajovník je zřejmě nejstarší kulturní rostlinou světa. Pochází z Číny, kde se pěstuje asi 2500 let,“ uvádí současná autorka Viola von Wachendorfová, Knihy popisující dějiny pěstování čaje začínají podobnými příběhy. Bylo to ale tak doopravdy?
Některé legendy ale kladou počátky pěstování čaje dokonce ještě mnohem dál do minulosti.
„Louis Lewin (německý farmakolog – pozn. red.) píše, někde, že někde v severní Číně, v blízkosti dnešní mongolské hranice se v nějakých hrobech nalezly vedle kostí lidé i kosti prehistorických zvířat a vedle nich lístky čajovníku, což posunuje lidskou znalost této rostliny na nějakých 10 000 let,“ uvádí současný chemik a toxikolog Karel Valter.
Převařená voda
Čínský císař Šen-nung (2737–2697 př.n.l.) dává přednost popíjení převařené vody. Jednoho dne pozoruje, jak v misce chladne jeho oblíbená tekutina. Jemný větřík si pohrává s nějakými lístky a tři z nich zafouká přímo do misky.
Voda postupně získává krásnou zlatohnědou barvu. Jakmile se z misky napije, překvapí ho osvěžující chuť pití. Zjistí také, že tekutina má povzbuzující účinky. Místo aby se mu začaly klížit oči jako obvykle, cítí se svěží a plný energie.
„Chci ten nápoj pít každý den,“ rozhodne. Ve skutečnosti je ale nejspíš všechno jinak.
Úkol pro sluhu
Podle výzkumů pocházejí všechny druhy čaje z rostliny Camellia sinensis.
Tvrdit, že pravlastí čaje je Čína je ale trochu zkreslené. „Genetické studie rostliny camellia sinensis naznačují, že první čajovníky pocházejí z oblastí severní Barmy,“ uvádí americký autor Greg Rodgers.
Z hranic mezi Indií, Čínou a Barmou se šíří do oblasti Yunnan v Číně. „První jednoznačná zmínka o čaji v textu pocházela z pracovní smlouvy před asi 2 000 lety,“ říká Lawrence Zhang, historik na Hongkongské univerzitě. „Jednou z věcí, kterou měl v rámci smlouvy sluha udělat, bylo jít na trh a koupit tuto rostlinu pro svého pána,“ vysvětluje.
Nepořádek se znaky
Mnich maluje štětcem na list znak papíru znak, který se nejčastěji vyslovuje jako „tchu“. Píše se rok 400 n.l. „Bodláky jsou nádherné,“ pronese další z malířů, když vidí jeho dílo. Muž ale zavrtí hlavou.
Nemyslí na rostliny kvetoucí nedaleko domu, ale na ranní šálek zlatavá tekutiny.
„Stejný znak i výraz (tchu) se však zároveň používal pro bodlák, ostřici, rákos a také ve složeninách slova hořký,“ vysvětlují současní autoři Soňa a Michal Thomovi. „Bude-li znak zobrazovat čaj, musí se nazývat čcha,“ nařizuje jeden z císařů dynastie Chan (vláda 206 př.
n. l.–220 n. l.).
Nový symbol
Další velkou změnu přináší polovina 8. století. Ze střední části znaku mizí vodorovný tah. Rodí se nový symbol, označující jenom čcha, čaj. Symbolizuje nápoj i sušené čajové lístky z první sklizně.
Pro čaje natrhané později se používá jiný znak s jinou výslovností – ming. A nyní? „V dnešním světě používané názvy pro čaj pocházejí ze dvou čínských dialektů,“ doplňují Thomovi.
Angličané nebo Holanďané vycházejí z tvarů tea a výslovnosti obvyklé v jihočínské provincii Fu-ťien, jinde například v Indii, Rusku nebo u nás v Čechách se používají odvozeniny od čcha.
