„Vratislavu od boha korunovanému, dlouhý život, zdraví i vítězství,“ zvolají třikrát za sebou duchovní a velmoži v bazilice sv. Víta, když trevírský arcibiskup pokládá na hlavu Vratislava II. královskou korunu.

Tak moc se snad žádný další panovník o korunu nezasadil. Získá ji za věrnost římskoněmeckému králi Jindřichovi IV., a to i v časech nouze nejvyšší, kdy se od něj houfně odvracejí prakticky všichni spojenci.

Když v březnu 1075 papež Řehoř VII. (kolem 1020–1085) vydá dokument Dictatus papae, vypukne mezi ním a římskoněmeckým králem Jindřichem IV. (1050–1106) spor.

Řehoř v něm totiž „vyjádří papežský nárok na vrchní vládu ‚neomylné‘ římské římské církve nad světem, jeho nadřazenost nad císařem, právo sesazovat císaře, oprávnění nosit císařské insignie, vykonávat soudní pravomoc i sesazovat a dosazovat biskupy,“ jak dokument shrnou autoři Velkých dějin zemí Koruny české.

Míří tím přímo na omezení moci Jindřicha. Odbojná německá šlechta se směje a král má spojenců poskrovnu. Kdo se za něj ale postaví, je český kníže Vratislav II. (kolem 1033–1092). 

Prázdná odměna 

Spolu vyjedou nejdříve do Durynska, ale brzy se ukáže jak nepřipravení jsou na své nepřátele a jejich výpad skončí nezdarem. Jindřich svému bratru ve zbroji přesto udělí lénem Míšeňskou marku, Vratislav si ji však reálně vůbec neužije.

Stejně to dopadne i s markou bavorskou, ale věrnost českého knížete to nijak nenahlodá.

Po čase se zdá, že snažení obou stran konfliktu uvázlo na mrtvém bodě, což se dají rozhodnout Jindřichovi odpůrci. „Máš rok, králi,“ sdělí panovníkovi lhůtu, do níž se má s papežem dohodnout na zrušení klatby.

Do roka a do dne Jindřich skutečně u Řehoře odprosí, ale už při večeři na počest jejich úmluvy je jasné, že svou kajícnost jen předstíral. „Král se jídla ani nedotkl, pouze nehtem palce zpracovával desku stolu,“ dočteme se v dobovém textu. 

Modlitby nepomohou 

Německá šlechta zůstane navzdory velmi prchavému smíru krále s papežem v opozici. Roku 1077 si dokonce zvolí vlastního vzdorokrále, švábského vévodu Rudolfa z Rheinfeldenu (kolem 1025–1080).

Schyluje se k občanské válce. „Většina šlechty z Porýní a z jihovýchodní části říše stála na Jindřichově straně. Sasové dávali převážně přednost protikráli.

Přízeň švábské šlechty se dělila mezi oba panovníky,“ informují nás dále čeští historici. Za čí vítězství se sepjatýma rukama modlí každý večer Řehoř ani netřeba dodávat.

Snad na stranu německé šlechty poslal málo požehnání nebo o výsledku bitvy zkrátka nerozhoduje síla víry, druhá fáze občanské války se od začátku vyvíjí příznivě pro Jindřicha.

Ten s Vratislavem nejdříve tvrdě zakročí ve Švábsku, čímž si nakloní velkou část říšských předáků. 

Nepříteli useknou ruku 

„Bojovals po mém boku statečně, příteli,“ praví Jindřich, když českému knížeti předává dar za věrnost v bitvě u Flarchheimu.

Výjimečně se nejedná o planý příslib území, ale jde o kopí, které vzdorokrál Rudolf zanechal na bojišti, když urychleně vyklízel pozice. Netrvá to dlouho a česko-německý tandem si dojde i pro samotného Rudolfa.

V bitvě u Bílého Halštrova přijde vévoda o ruku a do rána zranění podlehne. Je dobojováno, teď už jen zbývá slíznout smetanu. V březnu 1081 se Jindřich, i za doprovodu tří set českých rytířů, vydává na pochod do města Říma. Tažení částečně financuje Vratislav.

Město rychle padne a Řehořovi nezbývá nic jiného, než se před vojsky schovat v pevnosti Andělský hrad. Nyní je bezmocný.

Jindřich donutí kardinály, aby zvolili nového, jemu zcela podřízeného papeže Klementa III. (kolem 1029–1100), který ho pak na oplátku korunuje římským císařem. 

Překazí povstání 

Jindřich se v Římě zdrží, čehož v říši využije hrabě Heřman ze Salmu (kolem 1035–1088) k pokusu o další převrat. Zde ale zakročí Vratislav, který jeho snahám učiní přítrž tím, že rozpráší vojsko jeho hlavního spojence, markrabího Bavorské východní marky.

Český kníže obsadí dobytá území a vyčkává příjezdu Jindřicha, jemuž je poté hodlá předat.

Za ukázkovou práci při potlačení povstání pak od císaře obdrží českou královskou korunu, ovšem nedědičnou. „Císař se souhlasem všech velmožů, knížat, markrabí, dvořanů a biskupů učinil českého knížete Vratislava vládcem Čech i Polska, vlastní rukou mu na hlavu královskou korunu vložil a přikázal arcibiskupovi trevírskému, aby ho v jeho hlavním sídle Praze pomazal na krále,“ uzavírá příběh o tom, kterak si první český král pro korunu došel, kronikář Kosmas (kolem 1045–1125).