Obtloustlý papež Lev X. z rodu Medicejů se napije z poháru vína. Labužnicky vychutnává nápoj a mlaskne. Navzdory přirozené lenosti a poživačnosti ale dokáže své rozvětvené rodině vybudovat v italské politice postavení, které jí podle jeho názoru náleží.
Je mladý, silný a přitažlivý s hřívou světlehnědých vlasů padajících až na ramena. Není divu, že Piero de Medici (1472–1503) okouzluje okolí. S jeho povahou je to však horší. Chybí mu společenský takt a nedokáže být věrný svým přátelům.
Jako dítě je dost rozmazlený, zvyklý, že mu všichni kolem něho splní každé přání. Jeho prchlivost a povýšenost v průběhu dospívání roste. Nijak zvlášť se nezajímá ani o bankovnictví, ani o veřejný život. Nejraději jezdí na lov nebo píše básně.
Mezi Florenťany není oblíbený a jeho špatnou pověst podporují i neustálé spory s bratranci. Pierova situace se ještě více zkomplikuje, když roku 1492 zemře jeho otec Lorenzo a o dva roky později francouzský král Karel VIII. (1470–1498) vtrhne se svými vojsky do Itálie. Medicejům nezbude než uprchnout z města.
Vlády ve Florencii se pak ujímá fanatický mnich Girolamo Savonarola (1452–1498). Rod se může vrátit zpátky až v roce 1512.
Svatý otec miluje radovánky
Od dětství rychle stoupá v církevní hierarchii a v pouhých 13 letech se Giovanni de Medici (1475–1521) stává kardinálem diákonem (nově jmenovaný kardinál). O rok později už studuje teologii a právo v Pise. Po otcově smrti se vrací v roce 1492 zpět do Florencie, ale už po dvou letech musí kvůli vpádu Francouzů a Savonarolově vládě odejít do vyhnanství.
Cestuje proto po Francii a Německu. Od počátku 16. století se už ale zdržuje v Římě, kde si v kardinálském klobouku buduje politický vliv. Podporuje své příbuzné a obnovuje vládu Medicejů nad Florencií.
9. března 1513 vystoupá až na samý vrchol církevní kariéry, když ho konkláve (shromáždění kardinálů) zvolí papežem pod jménem Lev X. Řídí se heslem„Užívejme papežství, když nám ho Bůh dal,“ miluje dobré jídlo, pití, radovánky a je velice líný.
Ctižádostivý synovec
Lorenzo de Medici (1492–1519) má díky svému původu cestičku docela dobře umetenou. Jeho strýc, papež Lev X. zamýšlí vytvořit z Ferrarského a Urbinského vévodství, měst Piacenzy, Modeny a Parmy silný stát ve střední Itálii.
Vládu chce svěřit nejspíše právě Lorenzovi. Ten je dostatečně ctižádostivý i rázný. Proto ho posílá jako svého náměstka do Florencie. 6. června 1515 se mladík stává generálním kapitánem florentské republiky a za rok také urbinským vévodou.
Od té doby ale roste jeho panovačné chování. Trvá například na tom, že se městské rady musí scházet jedině v Medicejském paláci a na svém dvoře se obklopí hlavně patolízaly.
I přesto se ale italský politik a filozof Niccolo Machiavelli (1469–1527) upíná k Lorenzovi jako k vladaři, který by mohl sjednotit Itálii pod florentskou vládu. K tomu ale nikdy nedojde.
Vymírají po meči i po přeslici
Mocnému rodu, který v 15. století ovládne Florencii, se daří promyšlenou sňatkovou politikou proniknout také do evropských panovnických rodin (Kateřina a Marie Medicejské jako francouzské královny).
Z vlivné rodiny vzejdou i tři papežové, kromě Lva X. také Giulio de Medici (1478–1534) jako Klement VII. a Alessandro de Medici (1535–1605) jako Lev XI. Přesto roku 1737 Medicejové vymírají po meči.
Posledním toskánským vévodou je Gian Gastone de Medici (1671–1737). V ženské linii vymírá rod o šest let později Annou Marií Lodovicou de Medici (1667–1743).
