Šestnáctiletá Yoo má problém. Místo do učebnice kouká do mobilu. Telefon neodloží hodiny. Když její pozornost výjimečně odpoutá ranní rozbřesk, dojde jí, že měla spát. Mobil jí přiroste k ruce a pomoct jí může už jen speciální odvykačka.
Děti, které spolu nemluví. Když už něco řeknou, koktají. Neumí pojmenovat běžné věci. Jsou otylé, neohrabané a neporadí si, když mají něco opravit nebo sami vymyslet. Pokukují po té svítivé krabičce, kde je kamarád Google, aby jim poradil. Jenže mají smůlu.
Jsou na táboře, kde se technologie netolerují. Na korejském odvykacím pobytu, který možná jednou budou potřebovat i naše děti.
Mobilní mátohy
Sami víme, že nejen děcka mají problémy s tím, že jim telefon skoro přirostl k ruce. Na chodnících míjíme spoustu lidí, kteří civí do obrazovky. V horším případě nám člověk zahleděný do mobilu kříží cestu před automobilem.
Technologie pomáhají, až nezdravě si na nich ovšem pěstujeme závislost jako na alkoholu nebo drogách. V Jižní Koreji má mobilní telefon 98 % teenagerů a 30 % je na něm závislých!
Místo spaní čučí do telefonu
Korejští rodiče berou mobily i situaci do svých rukou a své ratolesti posílají na odvykačku. Vládní program, kde se mladiství učí žít bez mobilů, tabletů a jiných přenosných zařízení s internetem. Někteří z nich si uvědomují, že situace už začala být vážná.
Jako šestnáctiletá Yoo Chae-rin, která se svěří: „Do telefonu jsem se dívala 13 hodin v kuse. Byla noc, já věděla, že za dvě hodiny musím vstávat do školy, ale přesto jsem mobil neodložila.“ Extrémy jsou ale mnohem horší.
Neustále ve virtuálním střehu
Když už se teenager dokope do školy, stejně pod lavicí kontroluje, co kdo přidal do svých „storíček“ a kolik srdíček má jeho poslední příspěvek. Nesoustředí se, je roztěkaný, jeho prospěch se horší.
A když se takové dítko po příchodu domů zavře do pokoje nebo surfuje na netu i u jídla, rodiče také nejásají. Jakmile se snaží potomkovi promluvit do duše, strhne se hádka.
Žijí na netu, v realitě odumírají
Mladí lidé ztrácejí kontakt s realitou, mají deprese, protože získají pocit, že jejich život není dostatečně barevný a zábavný jako přefiltrované fotky a videa na sociálních sítích.
Netrpí jen psychika, povalování se s telefonem zavaluje těla tukem, trpí zápěstí, klouby a krční páteř. Aby rodiče zachránili své děti před katastrofou, pošlou v minulém roce 400 z nich na 16 odvykacích táborů.
Jmenuji se Kim a jsem závislý
Odvykací tábor se v podstatě neliší nijak od těch, na které jsme byli dříve zvyklí my. Děcka sportují, věnují se ručním pracím nebo vaří. Mají ještě jednu aktivitu, která je výdobytkem dnešní doby. Sednou si v místnosti do kruhu a začínají mluvit:
„Jmenuji se Kim a jsem závislý na smartphonu.“ V programu 12denního tábora jsou totiž i dnes velmi populární terapie. Koneckonců, proč ne? Alespoň si děcka popovídají.