Když armáda francouzského krále Karla VIII. (1470 – 1498) dobude v roce 1495 Neapol, v jejích řadách se nachází i Kolumbovi námořníci.

Právě oni se sexuálně stýkali s indiánskými ženami a kromě brambor nebo rajčat přivezli i neznámou pohlavní chorobu syfilis.  

Znám je dokonce i úplně první pacient pocházející z Kolumbova doprovodu, velitel lodi Pinta Martin Alonzo Pinzón (1444 – 1493). Vojáci rozpoutají v Evropě epidemii, která si vyžádá 10 miliónů obětí.  

Trest pro pastýře 

Název nebezpečné choroby syfilis zavádí italský básník Girolamo Fracastore. Pastýře Syphila v básni potrestá Bůh za rouhání novou nemocí. Jinak se ale pro ni vžijí nejrůznější názvy. Většina národů se snaží vinu za rozšiřování připsat svým nepřátelům.

Objevuje se proto termín „francouzská nemoc“, protože ji roznášeli francouzští vojáci, jiní ji označují za neapolské či portugalské zlo. Nejjemněji ji pojmenují Číňané, když v roce 1500 propukne v Kantonu. Považují ji za „vyrážku podobnou broskvovým květům“. 

Dávka léku nebo jedu? 

„Co je v nadměrné dávce jedem, může být lékem, užívá-li se přiměřeně a ve formě pečlivě připravené lékařem“, vysvětluje zakladatel moderního lékařství Theoprastus Bombastus, řečený Paracelsus (1493–1541). „Provádíte poslední pomazání pacientů pomocí rtuti,“ kritizuje v roce 1538 léčbu syfilidy. Sám proto rtuť dávkuje a snaží se zjistit, jaké množství je ještě bezpečné. Jenže rtuť je až do vynálezu léku Salvarsan (jeho základem je pro změnu jedovatý arzen) v roce 1909 pro syfilitiky jedinou možností úlevy.