Nejbohatšímu pražskému Židovi Mordechaji Maiselovi nepomohou na konci 16. století žádná privilegia, císař Rudolf II. lační po jeho majetku. Už dříve si ale pražští Židé uvědomují, jak jsou zranitelní. Kde najít pomoc proti pohromám, které je pořád potkávají?
Ghetto ve 2. polovině 16. století zoufale potřebuje ochranu. Kdo ji zajistí?
Do Prahy tehdy právě přichází židovský učenec Jehuda Löw ben Becalel (1525 – 1609). Poprvé tu přednáší v roce 1573, znovu se sem vrací v roce 1588 a zůstává celé čtyři roky. Atmosféra židovské Prahy tehdy dýchá alchymií.
Na rozhraní dne a noci se tu schází učenci, kteří se v baňkách snaží připravit zlato a kámen mudrců. Löw s nimi vede učené rozhovory a v kouři pořádá seance, při kterých se mají zjevovat starozákonní postavy Abraháma a Izáka.
Zajímá ho i astrologie, kterou probírá s Tychem de Brahem (1546 – 1601) a Johannem Keplerem (1571 – 1630). Alchymie je velkým koníčkem i pro císaře Rudolfa II., který neodolá a Löwa pozve 26. února 1592 na schůzku.
Podle záznamu z kronik „Rudolf II., spravedlivý vládce, zdroj velkolepého zářivého světla, povolal k sobě Eminentního Mudrce, našeho učitele rabbiho Löwa a přijal ho nadmíru milostivě, hovoře s ním tváří v tvář, jako člověk hovoří se sobě rovným.“ O čem si povídali, ovšem ani jeden z nich neprozradil.
Proto se vyrojily různé pověsti. Jedna z nich tvrdí, že císař během audience vůbec nepromluvil a dokonce usnul. Jaké tajemství na schůzce probírali, ale zatím nerozluštil žádný z historiků.
Rodí se bytost z hlíny
Po setkání s císařem se Löw vydává do Poznaně, kde ho zvolí rabínem. Po čtyřech letech je opět znovu v Praze, kde se nejdříve stává předsedou rabínského soudu a v roce 1597 i vrchním rabínem Českého království.
Právě on prý stvořil bytost z hlíny, která má bránit pražské ghetto. Podle legendy se mu ale golem vymkne z rukou. Zvládá totiž jenom jednoduché příkazy k práci a rabbi mu zrovna ve svátek zapomene vyndat šém, papírek s kouzelnou formulí, která ho oživuje.
Když rabbi Löw v pátek při bohoslužbě ve Staronové synagoze předčítá žalmy a dojde k dvaadevadesátému, najednou někdo vtrhne dovnitř. Běží k rabínovi a vzrušeně mu vysvětluje: „Pomoc, golem se vydal do ulic. Ničí, co mu přijde pod ruku.
Lidé před ním v panice utíkají.“ Rabbi vyděšeně vyběhne ze synagogy. Slyší supění golema, který zuří, strhává štíty okolních domů a boří všechno, co kolem sebe najde. „Stůj! Jdi domů a spi!“ přikáže mu.
Golema pro jistotu odklidí golema na půdu Staronové synagogy. „Zůstane už na věky spát, protože kdyby se jednoho dne opět probudil, mohl by způsobit zkázu našeho města,“ vysvětluje a raději zamkne dveře na půdu.
Málem spadne ze žebříku
Prvním odvážlivcem, který na konci 18. století chce probudit legendu, je Ezechiel, vrchní rabín v Praze. Před tím se postí a mnoho dní se modlí. Teprve potom si oblékne obřadní roucho a do ruky si bere modlitební řemínky.
„Zpívejte žalmy,“ říká ještě pro jistotu svým žákům a sám se k nim přidává. Teprve potom se odváží šplhat po žebříku na půdu Staronové synagogy, zatímco jeho žáci čekají dole.
Když po krátké době leze zpátky dolů, je bledý jako stěna, třese se a div, že nespadne ze žebříku.
„Co jste nahoře uviděl?“ ptají se dychtivě žáci, ale odpověď nedostanou. S rabínem dlouho není řeč, teprve když se trochu uklidní, přikazuje jim: „Nikdo ať se neodváží rušit Golema v jeho věčném spánku!“. Co viděl, nikdy nikomu neprozradí a své tajemství si vezme do hrobu.
Skončil na hřbitově?
Vztahy Židů s habsburskými císaři nikdy nebyly růžové. Život v ghettu omezovala různá nařízení, své udělaly i velké požáry.
Nejhorší ranou je ale edikt Marie Terezie (1717 – 1780) z roku 1744. Když Prusové obléhají Prahu, Židé jim údajně měli zaplatit za to, že nechají ghetto na pokoji. Protižidovsky zaměřená panovnice toho využívá a nechává vystěhovat Židy z Čech.
Trvá tři roky, než se mohou vrátit zpátky, na povolení stěhovat se do jiných částí Prahy si ale musí počkat ještě celé století. V roce 1883 provádí rekonstrukci Staronové synagogy český architekt Josef Mocker (1835 – 1899).
Půdní prostor vyklidí a nalezené věci údajně zakopou na hřbitově. Neexistuje ale žádný seznam věcí, které tu našli. Přesto se objevují další, kteří chtějí spatřit hliněné monstrum a potvrdit, že legenda skutečně existuje. Vždycky si to ale nakonec v poslední chvíli rozmyslí…
Exkluzivní reportáž
Za svým cílem spatřit golema jde v roce 1920 pražský židovský novinář Egon Ervín Kisch (1885 – 1948). Povolení vstoupit na půdu synagogy ale získá až po velkých peripetiích. O své návštěvě píše reportáž:
„Vylezl jsem nahoru rychle po osmnácti železných příčkách, odemkl železná vrátka a stál v stinné světlé pyramidě.“ Co uviděl? „Mezi hlubokými vypouklými hřbety klenutí nad opěrou zdí je od staletí štěrk.
Je-li tam pohřben hliněný výtvor, rabbi Löwa, je tu pohřben do soudného dne. Kdyby se měl exhumovat, zřítil by se dům boží.“ Podle Kische je prostor přímo stvořený pro Golemovo vytvoření i pohřbení.
Dodává, že ho napadá, že román Viktora Huga Notre Dame de Paris není nic jiného než pověst o Golemovi přenesená z Prahy do Paříže. Na konci 20. století se opět zvedá vlna zájmu o Golema. Začínají po něm pátrat další lidé.
Český badatel Ing. Ivan Mackerle leze roku 1984 na střechu synagogy. S týmem spolupracovníků zkoumá místo pomocí geofyzikálního radaru.
Tloušťka zásypu klenby na půdě podle měření nikde nepřesahuje 40 cm, proto není příliš pravděpodobné, že by tu mohlo být něco zakopáno.
Pochází legenda z Polska?
Člověk z hlíny se neobjevuje jenom v Praze. Ve svém spisu De natura rerum se o něm zmiňuje už lékař Theophrastus Bombastus von Hohenheim (1493 – 1541). Rabbi Löw se ale s legendou o golemovi určitě nesetkal.
I když v roce 1714 píše Jan Schudt „Obzvláště polští židé jsou mistři v tomto umění a udělají sobě golema, jehož používají ve svém domě k různým pracím.“ Rabbi Löw sice pocházel z Polska a byl v Poznani rabínem, neexistuje ale žádný historický dokument, který by ho s legendou o golemovi spojoval.
Pověst o golemovi se v Praze objevuje poprvé v roce 1841, kdy ji v měsíčníku Panorama des Universums uveřejňuje novinář Franz Klutschak (1814 – 1886).
Legendy se ujímá lékař Joachim Löbl Weisel z Přeštic (1804 – 1873) a používá ji ve sborníku židovských legend a pověstí Sippurim, jehož první vydání v roce 1858 vzbudí velkou pozornost.