Málokterý člověk nemiluje sníh křupající pod nohama, lyžování nebo pořádnou koulovačku. Řada zvířat zimu v oblibě nemá, a tak se stěhují do teplých krajin či upadají do zimního spánku. Najdou se však i tací, kteří si řádění na sněhu opravdu užívají. Kteří?

Tuleň grónský

Výskyt: Atlantský a Severní ledový oceán

Jak dovádějí ve sněhu: Válejí v něm sudy, kloužou se z kopečku po břiše, ochutnávají ho.

Tuleni obývají plovoucí led severního Atlantiku a Severního ledového oceánu. Jsou mistry v plavání a potápění, dokážou se potopit až do hloubky 500 metrů, a to dokonce až na 20 minut.

Led je pro ně důležitý především v období námluv, péče o mladé a při špatném počasí. Zimě se tuleni brání hlavně silnou vrstvou podkožního tuku.

Na ploutvích ji však nemají, proto si je na břehu tisknou k tělu, případně odpočívají v pozici „banánu“, aby si ploutve nenamáčeli do studené vody.  Díky mateřskému mléku s 25% obsahem tuku si mláďata také rychle budují izolační tukovou vrstvu.

Tuleni se po sněhu pomalu plazí, mláďata jsou proto, než se naučí plavat, snadnou kořistí pro predátory.

Makak červenolící (japonský)

Výskyt: Japonsko

Jak dovádějí ve sněhu: Dělají sněhové koule, které kutálejí a hrají si s nimi, válejí se ve sněhu a vzájemně se do něj shazují.

Makakové obývají Japonsko, a to i takové části ostrova, kde se jiným zvířatům kvůli chladu nedaří. Jsou to nejseverněji žijící opice světa. Tito primáti totiž snášejí zimu velice dobře díky své husté rezavohnědé srsti.

Hlavu a uši mají červené, doplněné dlouhými licousy a bradkou. Nevadí jim mráz ani sníh, naopak, při hledání potravy jsou schopni se prohrabat až 1,5 m silnou vrstvou sněhu.

Jsou to velice vynalézavé opice, ochotně se učí novým věcem, pokud z nich mají prospěch. Živí se sladkými bramborami, bambusem, trávami i různými plody. Rádi si také dopřávají koupele v horkých pramenech, což v minulosti odkoukali od lidí.

Žijí v tlupách s přísnou hierarchií čítajících až 600 členů. Samice rodí po 7 měsících jedno mládě, které následně vozí na hřbetě.

Vlk obecný

Výskyt: severní polokoule

Jak dovádějí ve sněhu: Rádi se v něm válí a skotačí s ostatními členy smečky. Také se vrhají do závějí po hlavě, aby ulovili kořist ukrývající se pod sněhem.

Vlk obecný je největší psovitá šelma, která má mnoho poddruhů obývajících nejrůznější oblasti zeměkoule.

Například vlk arktický žije na severu Kanady na Ostrovech královny Alžběty, kde teplota klesá až pod -50 °C. Stejně jako ostatní vlky i je před chladem chrání srst, sestávající ze dvou vrstev.

Vrchní vrstvu tvoří husté chlupy odpuzující vlhkost, takže na vlkovi netaje sníh, a spodní měkká posada, která slouží jako tepelná izolace. Svůj huňatý ocas pak tyto šelmy vyžívají jako přikrývku.

Barva srsti vlků je velice rozmanitá od bílé po černou, v zimě bývá světlejší. Různorodou potravu, od hmyzu přes bizony a pižmoně až po velké kopytníky, jsou díky svému výbornému čichu a sluchu schopni najít i pod sněhem.

Jelenec běloocasý

Výskyt: oblast od jihu Kanady až po sever Brazílie, importován i do Evropy

Jak dovádějí ve sněhu: Skotačí v něm a běhají s ostatními členy stáda, s oblibou ve sněhu rovněž odpočívají.

Jelenci žijí i v oblastech, kde zimy bývají kruté. Aby přežili nejchladnější část roku, už od podzimu konzumují velké množství žaludů, ořechů a dalších plodin, aby si vytvořili co největší zásoby podkožního tuku (až 25 % jejich hmotnosti).

Druhým krokem je výměna srsti, zimní je tvořena dutými vlákny a hustou podsadou, která dobře izoluje před chladem.

Rovněž si během zimy vyhledávají úkryty v závětří, nejčastěji ve stále zelených houštinách. A v neposlední řadě jelenci snižují svůj metabolismus i srdeční frekvenci, aby šetřili energií. Díky tomu jim zima vůbec nevadí.

Jelenci mají na rozdíl od lidí dichromatické vidění, to znamená, že jejich čípky v očích vnímají pouze zelenou a modrou barvu. Odstíny červené nevnímají, čehož využívají hlavně lovci.

Lední medvěd

Výskyt: severní polární oblast

Jak dovádějí na sněhu: Ze sněhu mají velkou radost, vtírají si ho do kožichu, kloužou se po něm, válejí se v něm, plazí se po břiše po zasněžených pláních.

Lední medvědi jsou největší žijící suchozemští predátoři, více než polovinu svého života tráví na mořském ledě, čemuž se dokonale přizpůsobili.

Pohybují se prakticky po celé Arktidě, někdy jsou, vinou driftování čili přirozeného pohybu ker, k vidění například až v Norsku.

Jejich kůže je černá, aby lépe vstřebávala sluneční světlo, pokrytá srstí, jejíž chlupy jsou bez pigmentu. Za to, že ji vidíme bílou, může lom světla. Kožešina je výborným izolačním materiálem.

Lední medvědi jsou obratní, silní a mrštní živočichové, dospělý samec disponuje 10x větší silou než muž o váze 80 kg. Jsou masožraví, živí se převážně tuleni, které jsou schopni vycítit v až metrové hloubce pod sněhem.

Zajíc měnivý

Výskyt: jehličnaté lesy Severní Ameriky

Jak dovádějí na sněhu: Skáčou a běhají v něm, ale neboří se, válejí se ve sněhu a skotačí s ostatními, často v něm i leží či sedí a odpočívají.

Patří k nejmenším druhům zajíců. Na zimu u něj dochází k výměně srsti, letní rezavě hnědou během 10 týdnů vystřídá bílá, aby mohl splynout se zasněženou krajinou.

Své anglické jméno, snowshoe hare, tedy „sněžnicový zajíc“ získal podle zvětšených a osrstěných chodidel, díky kterým se neboří do sněhu.

Oproti jiným druhům zajíců má výrazně kratší uši, aby byly lépe chráněné před zimou. Chladné období roku přežívají zajíci měniví díky okusu kůry ze stromů a větviček. Jsou aktivní hlavně v noci.

Rádi vyhledávají úkryty, především v husté spleti nízkých jehličnatých porostů. To je důležité zejména pro mláďata, která mívají 3 až 4x ročně.

Tučňák císařský

Výskyt: Antarktida

Jak dovádějí na sněhu: Jezdí v něm po břiše, radostně ve sněhu poskakují a nahánějí se.

Je nejvyšší a nejtěžší z tučňáků, nelétavých ptáků dokonale přizpůsobených k potápění a lovu pod vodou. Umí se ponořit do hloubky až 565 metrů a zůstat pod vodou celých 30 minut.

Mají k tomu uzpůsobené tělo – speciální hemoglobin umožní, že neztrácejí vědomí ani při malých hodnotách kyslíku v krvi. Tvrdé kosti zase zamezí poškození tlakem ve větších hloubkách. Rozmnožují se i během antarktické zimy.

Samci 4 měsíce hladoví, aby mohli sedět na jediném vejci, které snesla samice. Přežít se jim daří díky schopnosti zpomalit svůj metabolismus a pozastavit funkci méně důležitých orgánů.

Před chladem je chrání vrstva podkožního tuku tlustá 4 centimetry a peří připomínající šupiny, které si neustále promašťují.

Vydra říční

Výskyt: Evropa, Asie, sever Afriky do výšky 2 000 m n. m.

Jak dovádějí na sněhu: Sníh milují, kloužou se z kopce (tím šetří energii), válejí se v závějích, hrají si se sněhovými koulemi, kočkují se s ostatními vydrami, dokážou si udělat i skluzavku ze sněhu.

Vydra říční se vyskytuje i u nás, je ale přísně chráněna. Vzhledem i chováním je velice podobná vydře severoamerické. Tato kunovitá zvířata jsou výborně adaptována na život ve vodě, patří mezi skvělé plavce. Na jeden nádech uplavou až 400 metrů.

Vykazují ovšem vysokou citlivost na čistotu vodních toků. Vydry si budují dlouhé nory, kterých mají na jimi obývaném teritoriu několik.

Živí se převážně rybami, jsou to noční živočichové, jen v zimě jsou více aktivní přes den. Před chladem je chrání hustý kožich, který se v minulosti málem stal příčinou jejich vyhubení, lovili je kvůli němu pytláci.

Kožich však není nesmáčivý, vydra si jej musí při průchodu norou „vyždímat“ o vyčnívající kořínky.

Lasice hranostaj

Výskyt: Severní Amerika, Evropa a Asie

Jak dovádějí ve sněhu: Brodí se vysokým sněhem, skáčou do něj a dělají v něm tunely.

Lasice je malá šelma s protáhlým tělem a krátkými končetinami. V létě je její srst hnědá, v zimě se kvůli lepšímu maskování ve sněhu mění na hustý, čistě bílý kožich, jen špička ocasu zůstává celý rok černá.

Zimní srst je velmi hustá a hedvábná, takže lasici výborně chrání před zimou. Ceněná byla ostatně i v minulosti, používala se na šití slavnostních rouch, tzv. hermelínů.

Lasice se pohybuje přískoky až 50 cm dlouhými, při sledování okolí často panáčkuje. Je to převážně noční tvor, živí se hlodavci, které cítí i pod tlustou vrstvou sněhu.

Při napadení vylučují hlavně samci z análních žláz silně zapáchající sekret, kterým si značkují své teritorium. Lasice si nebudují vlastní nory, ale využívají doupata jiných zvířat, povětšinou těch, která jim padla za oběť.