Za vším hledej… politiku. Jsou to totiž právě volby roku 1992, které představitele obou zemí utvrdí v názoru, že společná cesta pomalu spěje ke svému konci. Všechny obyvatele federace čeká horké a emocemi nabité léto, jehož pachuť mnozí pociťují dodnes.
Ponorková nemoc neúprosně válcuje Československo.
Zatímco po pražském jaru v roce 1968 se slovenská strana těžce vypořádává se skutečností, že veškeré státní orgány sídlí na druhé straně země, po sametové revoluci o 21 let později jsou komplikací časté zahraniční cesty prezidenta Václava Havla (1936–2011).
Ikona a modla Čechů je u Dunaje častým předmětem urážek a pomluv. Korunu všemu nasadí takzvaná pomlčková válka z roku 1990, kdy se obě země nejsou schopny dohodnout na novém názvu.
Argumenty Slováků, že by jejich národ do světa více zazářil za pomoci pomlčky, česká strana šmahem odsoudí. Jediné, v čem ustoupí, je otázka federace. Rodí se Československá federativní republika, narůstá ale nedůvěra.
Představitelé rozdílných ideálů
A pak jsou tu ony volby z června roku 1992. Při břehu Vltavy vítězí ODS v čele s Václavem Klausem (*1941), zatímco u Dunaje slaví HZDS, za níž stojí Vladimír Mečiar (*1942).
Od počátku je jasné, že tito dva představitelé nemohou vládnout na jednom hřišti. A už vůbec ne spolupracovat.
Averze a rozdílné představy totiž mezi nimi staví neprostupnou zeď, která je nakonec přivádí do brněnské vily Tugendhat, z níž učiní symbol rozpadu federace.
Funkcionalistická kulisa
Za zavřenými dveřmi se vášnivě diskutuje. Zatímco Mečiar by si rád ponechal rezervu v podobě společné měny nebo armády, Klaus je rezolutně proti. Než se oběma mužům podaří dobrat kompromisu, Václav Havel rezignuje na post prezidenta.
Teprve 26. srpna je ve funkcionalistické vile podepsána dohoda o úplném rozdělení republiky. Slovenským éterem pak proletí zpráva, že od 1. 1. 1993 dochází ke vzniku samostatné Slovenské republiky.
Konečné usmíření
Jen co 1. ledna odezní ohňostroje, začíná se s oslavami nanovo. V Praze i Bratislavě slaví občané vstup do nové éry. Poprvé po 74 letech panuje mezi oběma dosud „nerozlučnými bratry“ příměří a dobré vztahy.
„Posíláme pozdravy do Prahy a doufáme, že se i Češi těší ze své republiky stejně jako my z té svojí,“ vzkazuje ministr Mečiar. Pozitivní zprávy přicházejí také ze světa. Pro ostatní se tento krok stává příkladem toho, jak by měly takové události probíhat.
V poklidu a bez válečných konfliktů. Někteří občané však stále mají politickým špičkám za zlé, že nedošlo k všelidovému hlasování (referendu).
